dnes je 20.5.2024

Input:

č. 1338/2007 Sb. NSS, Správní trestání: užití principů trestního práva

č. 1338/2007 Sb. NSS
Správní trestání: užití principů trestního práva
k § 10 odst. 1 a § 35 odst. 3 písm. j) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákonů č. 304/1997 Sb., č. 150/2000 Sb., č. 103/2004 Sb. a č. 186/2004 Sb.
Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů. Je proto např. vyloučen souběh správních deliktů tam, kde se jedná o pokračující, hromadný nebo trvající delikt, pro trestnost jednání musí být naplněna i materiální stránka deliktu a krajní nouze je stavem vylučujícím protiprávnost jednání naplňujícího formální znaky deliktu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135)
Prejudikatura: č. 565/2005 Sb. NSS, č. 772/2006 Sb. NSS a č. 832/2006 Sb. NSS.
Věc: Akciová společnost D. proti Ministerstvu dopravy o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.

Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, na základě kontroly zjistil, že žalobkyně provozovala linkovou osobní dopravu v trase 14 linek, aniž by disponovala potřebnou licencí. Za to jí rozhodnutími ze dne 15. 12. 2005 uložila pokuty vždy ve výši 10 000 Kč, celkem tedy 140 000 Kč.
Žalobkyně podala proti jednotlivým rozhodnutím odvolání. Žalovaný uvedená rozhodnutí změnil svými rozhodnutími ze dnů 4. 4. 2006 až 11. 4. 2006 tak, že v nich výši pokuty snížil na 7500 Kč.
Proti těmto rozhodnutím žalovaného podala žalobkyně žaloby k Městskému soudu v Praze. Mezi žalobními námitkami uváděla zejména to, že správní orgány neposoudily materiální znak posuzovaného deliktu, tedy společenskou nebezpečnost. Dále argumentovala tak, že její chování mělo být kvalifikováno jako jednání v krajní nouzi. Při jednání též uvedla, že ve výši uložené pokuty spatřuje překročení mezí správního uvážení a že správní orgány s ní měly vést pouze jedno správní řízení namísto čtrnácti.
Městský soud v Praze svými rozsudky ze dne 2. 11. 2006 a 21. 12. 2006 žaloby zamítl. K námitce žalobkyně o chybějícím materiálním znaku správního deliktu v odůvodnění těchto rozhodnutí zejména uvedl, že zatímco trestní zákon výslovně stanoví materiální znak trestného činu, za který považuje čin nebezpečný pro společnost (§3 odst. 1), a zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), stanoví podobné kritérium pro oblast přestupků (§2 odst. 1), v případě správního trestání a jednotlivých správních deliktů výslovný požadavek společenské nebezpečnosti chybí. Správním deliktem je proto jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem a za něž správní orgán ukládá trest stanovený právním předpisem správního práva. Zákonodárce spojením protiprávního jednání, naplňujícího znaky skutkové podstaty správního deliktu, a oprávnění správního orgánu uložit trest vyjadřuje, že takovému jednání přičítá určitý stupeň společenské nebezpečnosti. Konkrétní okolnosti protiprávního jednání lze přitom promítnout do výše uložené pokuty. Bylo nepochybně zjištěno, že žalobkyně provozovala bez licence vnitrostátní linkovou osobní dopravu. Z § 10 odst. 1 zákona o silniční dopravě přitom vyplývá oprávnění dopravce zahájit provoz pouze na základě licence udělené dopravním úřadem. S nerespektováním
Nahrávám...
Nahrávám...