dnes je 2.12.2022

Input:

č. 243/2009 Sb. NSS; Daň z příjmů: výpočet příjmů spolupracujících osob

č. 243/2009 Sb. NSS
Daň z příjmů: výpočet příjmů spolupracujících osob
k § 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb., zákona č. 149/1995 Sb. a zákona č. 210/1997 Sb. (v textu též „zákon o daních z příjmů“)
Ustanovení § 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, upravuje dvě odlišné skutkové situace, mezi nimiž daňový poplatník nemá možnost volby podle toho, který výpočet příjmů spolupracujících osob se mu bude jevit výhodnější. Zatímco první věta tohoto ustanovení pamatuje na případy činnosti provozované výhradně za spolupráce daňového poplatníka s jeho manželem, vztahuje se druhá věta na případy, kdy s daňovým poplatníkem spolupracuje nejen jeho manžel, ale i ostatní osoby žijící s ním ve společné domácnosti, případně kdy daňový poplatník spolupracuje jen s ostatními osobami žijícími s ním ve společné domácnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 2 Afs 33/2003-62)
Věc: Ing. Jiří R. v P. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobce.

Finanční úřad pro Prahu 8 vyměřil žalobci platebním výměrem ze dne 25. 7. 2000 rozdíl mezi vyměřenou daní a daní vypočtenou ve výši 311 276 Kč, způsobený tím, že podle ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů se v případě spolupráce manžela a ostatních osob žijících v domácnosti rozdělují příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostatně výdělečné činnosti na spolupracující osoby tak, aby jejich podíl na společných příjmech a výdajích činil v úhrnu nejvýše 30 %, přičemž u spolupracujících osob musí být výše podílu na společných příjmech a výdajích stejná a částka připadající v úhrnu na spolupracující osoby, o kterou příjmy přesahují výdaje, smi činit nejvýše 180 000 Kč. To však žalobce nerespektoval, neboť na spolupracující manželku a syna převedl v celkovém úhrnu téměř 50 % příjmů a výdajů, a to v nestejné výši.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 23. 10. 2001 zamítlo žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů podle jeho názoru řeší v první větě situaci, kdy je spolupracující osobou pouze manžel, a ve druhé větě případy, kdy spolupráci vykonávají manžel a další osoby, tzn. musí platit obě podmínky současně. Jelikož v daném případě probíhala v roce 1999 spolupráce žalobce s manželkou i synem, bylo možno na tyto osoby rozdělit v úhrnu maximálně 30 % příjmů a výdajů. Žalovaný proto dospěl k závěru, že citované ustanovení § 13 neumožňuje dvojí výklad a je jednoznačné.
Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl žalobce správní žalobou, kterou rozsudkem ze dne 3. 9. 2003 zamítl Městský soud v Praze. Tento soud sice akceptoval názor, že pokud je právní předpis v oblasti veřejného práva neurčitý či nesrozumitelný, a umožňuje tak dvojí výklad, je nutné zvolit výklad příznivější pro občana V daném případě nicméně dvojí výklad ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů možný není. Toto ustanovení totiž upravuje dvě skutkové podstaty: pokud jsou příjmy dosaženy za spolupráce druhého z manželů, vztahuje se na tento případ věta prvá; ostatní případy
Nahrávám...
Nahrávám...