dnes je 7.12.2024

Input:

č. 571/2005 Sb. NSS, Řízení před soudem: koncentrační zásada

č. 571/2005 Sb. NSS
Řízení před soudem: koncentrační zásada
Služební poměr: důkazní prostředky v řízení o propuštění ze služebního poměru
k § 75 odst. 2 a § 109 odst. 4 soudního řádu správního
k § 106 odst. 1 písm. d), § 108 odst. 3 a § 130 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (v textu též „zákon č. 186/1992 Sb.“)
I. Pokud žalobce nenamítl již v žalobě nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, nemohl soud včasnost vydání rozhodnutí zkoumat (§75 odst. 2 s. ř. s.), a nemůže tak učinit ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
II. Úřední záznam pořízený v trestním řízení není vyloučen z okruhu důkazních prostředků v řízení o propuštění ze služebního poměru (§ 130 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, čj. 2 As 17/2003-79)
Věc: Mgr. Lumír M. proti Policii ČR - náměstkovi policejního prezidenta pro koordinaci a koncepční řízení - o propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalobce.

Rozhodnutím ředitele Policie ČR -úřadu vyšetřování pro ČR ve věcech služebního poměru ze dne 30. 1. 2001 bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR - úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ve věcech služebního poměru ze dne 22. 11. 2000, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2003. Vyšel přitom ze skutečnosti, že v řízení bylo dostatečně a řádným způsobem prokázáno porušení služební přísahy i služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, naplněné tím, že žalobce ve dnech 23. 8. a 24. 8. 2000 telefonoval do bytu oznamovatele trestné činnosti Jana B. způsobem, který Jana B. vedl k podání trestního oznámení, a navíc dne 24. 8. 2000 nepravdivě vykázal přítomnost v zaměstnání.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobce (stěžovatel) zejména namítl, že soud nevzal v úvahu nerespektování jeho práv v nekorektním řízení, v němž stěžovatel neměl možnost řádného vyjádření ani při řízení vedeném Inspekcí ministra vnitra, ani při disciplinárním řízení vedeném ředitelem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu po předání výsledků trestního řízení. V nemožnosti navrhovat exkulpující důkazy a vyjádřit se k záznamům Telecomu spatřuje stěžovatel porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nahlédnout do spisu mohl až po předání rozhodnutí. Soud stěžovatele sice přesvědčil o legálnosti postupu ve věci telefonních záznamů; nevyvrátil však stěžovatelovo tvrzení o nevěrohodnosti trestního oznámení Jana B., zpochybněné vyjádřením Jana B., že mu stěžovatel telefonoval ze zaměstnání. Tento rozpor ve výpovědích stěžovatel zjistil až při studiu spisu u Městského soudu dne 18. 6. 2002. Stěžovatel tvrdí, že dne 24. 8. 2000 Janu B.
Nahrávám...
Nahrávám...