dnes je 16.6.2024

Input:

č. 859/2006 Sb. NSS, Řízení před soudem: nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání

č. 859/2006 Sb. NSS
Řízení před soudem: nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání
k § 51 a § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního
Nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil v řízení před místně nepříslušným soudem, přetrvává i v řízení před soudem místně příslušným. Dovodil-li proto místně příslušný soud, jemuž byla věc postoupena, z žalobcova mlčení ke své vlastní výzvě podle § 51 odst. 1 s. ř. s., že žalobce souhlasí s rozhodováním bez nařízení jednání, a následně žalobu zamítl bez jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 1 Azs 76/2005-77)
Věc: Oleksandr Ch. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.

Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2002 zastavil žalovaný řízení o udělení azylu žalobci podle § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce opakovaně vyzval, aby se dostavil k pohovoru; žalobce však výzev nedbal, ačkoli byl o termínech obou pohovorů řádně vyrozuměn.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2003.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost; uplatnil zde důvody podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního, tedy vady řízení před správním orgánem a vady řízení před soudem. Vadu řízení před správním orgánem spatřoval žalobce v tom, že přinejmenším prvou výzvu k pohovoru mu žalovaný doručoval na adresu, kde se již žalobce nezdržoval, a to v době, kdy již žalobce ohlásil cizinecké policii svůj pobyt na jiné adrese. Co se týče vad řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, upozornil žalobce na to, že byl v řízení před soudem opakovaně tázán, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. K prvé výzvě, učiněné Městským soudem v Praze, sdělil žalobce dne 28. 5. 2003, že žádá ve věci nařídit jednání; na druhou výzvu, kterou mu adresoval Krajský soud v Praze, pak žalobce již nereagoval. Jeho mlčení následující po druhé výzvě však nelze vykládat jako souhlas s rozhodováním bez jednání: žalobce totiž jednoznačně vyjádřil svou vůli osobně se účastnit jednání již v řízení před Městským soudem v Praze a není důvodu o tomto jeho vyjádření pochybovat. Opakovaně vyzývat podle § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud účastníka jen tehdy, jestliže od předchozí výzvy, která zůstala bez odezvy, uplynula delší doba; jinak však opakované výzvy nejsou přípustné. K tomu žalobce poukázal též na nutnost vykládat presumovaný souhlas účastníka s rozhodováním bez nařízení jednání restriktivně (čl. 4 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší správní soud přisvědčil oběma stížním námitkám; rozsudek krajského soudu proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Důvodná je i druhá námitka, jíž žalobce zpochybňuje právní následky výzvy k vyjádření podle § 51 s. ř. s., kterou mu zaslal Krajský soud v Praze. Řízení v žalobcově věci probíhalo u dvou soudů: nejprve u Městského soudu v Praze, k němuž byla
Nahrávám...
Nahrávám...