Bezdůvodné obohacení na straně zaměstnance

Pokud dojde k bezdůvodnému obohacení, má ten, kdo se na úkor jiného obohatil, povinnost bezdůvodné obohacení vydat. Při posuzování toho, zda se jedná o bezdůvodné obohacení, se zjišťují tyto právní předpoklady:

Mezi případy absence právního důvodu majetkového prospěchu na straně obohaceného patří majetkový prospěch získaný plněním:

V případě bezdůvodného obohacení na straně zaměstnance se aplikuje rovněž zásada zvláštní zákonné ochrany zaměstnance (§ 1a odst. 1 písm. a) ZP), která přináší níže uvedené zvláštnosti.

OMEZENÍ POVINNOSTI ZAMĚSTNANCE VYDAT NEPRÁVEM VYPLACENÉ ČÁSTKY

Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty (§ 331 ZP).

Zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor zaměstnavatele tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité částky neprávem, je povinen bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, může si zaměstnanec bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2017, sp. zn. 1859/2017).

To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu. Rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 5720/2017).

Právo zaměstnavatele na vydání neprávem vyplacených částek se promlčuje ve lhůtě 3 let.

OMEZENÍ POVINNOSTI ZAMĚSTNANCE VYDAT BEZDŮVODNÉ OBOHACENÍ ZÍSKANÉ Z NEPLATNÉHO PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ

Neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám (§ 19 odst. 3 ZP).

Neplatnost pracovněprávního jednání může být zaměstnanci na újmu pouze a jen tehdy, způsobil-li ji výlučně sám. V případě, že neplatnost způsobil výlučně zaměstnavatel nebo že byla způsobena oběma účastníky pracovněprávního vztahu, není zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, která by mu vznikla následkem neplatného pracovněprávního jednání, a nejde u zaměstnance o bezdůvodné obohacení, plnění přijaté od zaměstnavatele na základě neplatného pracovněprávního jednání si tedy může ponechat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 1859/2017). 

POVINNOST ZAMĚSTNANCE VRÁTIT ZÁLOHU NA MZDU NEBO PLAT

Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci zálohu na mzdu nebo plat a ta potom není kryta další vykonanou prací tohoto zaměstnance, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává neoprávněný majetkový prospěch. Zaměstnanec věděl nebo z okolností musel předpokládat, že jde o částky neprávem vyplacené, šlo-li o částky, které obdržel jako zálohu na mzdu nebo plat za práci, jež pak nebyla vykonána (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 13/75).

Upozornění: Zaměstnanec, který přijme zálohu na mzdu nebo plat, musí počítat s tím, že nevykoná-li následně práci, například z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, nemůže namítat, že tuto zálohu přijal v dobré víře a chce si ji ponechat (nebo ji dokonce již utratil) a je povinen zaměstnavateli takovou zálohu na mzdu nebo plat, případně její část, vrátit.

POVINNOST ZAMĚSTNANCE VYDAT NEPRÁVEM VYPLACENÉ ODSTUPNÉ

Sama skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě § 67 ZP, ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak, například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele nebo na základě kolektivní smlouvy či vnitřního předpisu. O plnění bez právního důvodu, a tedy o bezdůvodné obohacení, které by zaměstnanec byl povinen zaměstnavateli vydat, jde v případě, kdy zaměstnanci bylo poskytnuto odstupné, aniž by nárok na toto plnění vyplýval ze zákona, individuální nebo kolektivní smlouvy či vnitřního předpisu a jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2017, sp. zn. 21 Cdo 554/2017).

Poskytne-li však zaměstnavatel zaměstnanci odstupné proto, že mu dal výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. a) až d) ZP, nebo že s ním uzavřel z týchž důvodů dohodu o rozvázání pracovního poměru, a po vyplacení odstupného se ukáže, že pracovní poměr podle dané výpovědi z pracovního poměru nebo uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru neskončil a dále trvá, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získal na úkor zaměstnavatele bezdůvodné obohacení.

Zaměstnanec věděl nebo z okolností musel předpokládat, že jde o částky neprávem vyplacené, šlo-li o odstupné, na něž nemá nárok proto, že pracovní poměr podle dané výpovědi z pracovního poměru nebo uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru neskončil a dále trvá (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 304/2003).

Pokud se zaměstnanec soudí se zaměstnavatelem o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a je ve sporu úspěšný, jeho pracovní poměr neskončil a nadále trvá. V takovém případě zaměstnanec nemůže namítat, že při přijetí odstupného byl v dobré víře, že mu toto plnění náleží, a proto je povinen vyplacené odstupné vrátit zaměstnavateli.

Tříletá promlčecí lhůta pro právo zaměstnavatele na vrácení odstupného, byla-li výpověď z pracovního poměru, na základě které bylo odstupné zaměstnanci vyplaceno, určena soudem neplatnou,…