Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Cesty na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn

7.3.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2018.05.03
Cesty na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn

Ing. Karel Janoušek

Zaměstnavatelé poměrně často vyžadují, aby zaměstnanci vykonávali práci na svém pracovišti i mimo svou pracovní dobu. Přestože jsou v takovém případě povinni poskytnout zaměstnancům náhrady výdajů, které jim v této souvislosti vznikly, většinou tak nečiní. O co jde?

Podle ustanovení § 151 ZP je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, a to v zásadě při cestách uvedených v § 152 ZP. Podle § 156 odst. 2 ZP se pro účely cestovních náhrad považuje za pracovní cestu také cesta uvedená v § 152 písm. c) ZP, tj. mimořádná cesta v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.

Každý výkon práce zaměstnance mimo pracovní dobu, tj. mimo rozvrh směn stanovený mu zaměstnavatelem podle § 81 a násl. ZP, je mimořádným výkonem práce. Každá cesta za účelem výkonu práce mimo rozvrh směn je tak mimořádnou cestou. Jde-li o cestu za účelem výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, jde o pracovní cestu definovanou v § 42 ZP. Stejně tak jde o pracovní cestu v případě cesty za účelem výkonu práce mimo pravidelné pracoviště (viz § 156 odst. 2 ZP a § 152 písm. b) ZP).

Co ale není příliš známo, a někteří zaměstnavatelé to i zaměstnancům (snad ne záměrně) zamlčují, je to, že pracovní cestou je i shora uvedená cesta na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo pracovní dobu zaměstnance. Také při takové cestě je pak zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci cestovní náhrady, a to všechny druhy cestovních náhrad uvedených v § 156 odst. 1 ZP. Za celou dobu trvání takové cesty tedy zaměstnanci přísluší zpravidla jak náhrada jízdních výdajů na pravidelné pracoviště a zpět, náhrada nutných vedlejších výdajů, tak i stravné.

Jako každá jiná pracovní cesta, začíná i tato pracovní cesta v zaměstnavatelem určeném místě nástupu na pracovní cestu a končí v určeném místě jejího ukončení. Také při stanovení podmínek konání této pracovní cesty je zaměstnavatel povinen postupovat podle § 153 ZP a přihlížet přitom k oprávněným zájmům zaměstnance, tj. např. určit nástup i ukončení pracovní cesty zřejmě v bydlišti nebo místě pobytu zaměstnance před touto cestou a určit (povolit) k tomu vhodný způsob dopravy.

Doba trvání pracovní cesty vždy zahrnuje nejen dobu cesty do určeného místa výkonu práce, tj. v tomto případě dobu cesty do v pracovní smlouvě sjednaného místa výkonu práce nebo na pravidelné pracoviště, ale také dobu výkonu práce v tomto místě, dobu odpočinku apod. a dobu cesty zpět do určeného místa jejího ukončení. Výkon práce je podstatnou náležitostí a součástí každé pracovní cesty, tedy i této cesty. Nejde tedy pouze o dobu cesty z bydliště (místa pobytu) na pracoviště a dobu cesty po výkonu práce z pracoviště do bydliště (místa pobytu) zaměstnance. Zaměstnanci pak při uvedené mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn konaným v místě výkonu práce nebo na jeho pravidelném pracovišti přísluší zejména náhrada jízdních výdajů z bydliště (místa pobytu) na pravidelné pracoviště a zpět a stravné za celou dobu trvání této pracovní cesty, příp. i náhrada nutných vedlejších výdajů.

Také v tomto případě platí, že pokud zaměstnavatel neurčí předem podmínky konání pracovní cesty (místo nástupu a ukončení, způsob dopravy apod.), zvolí si je zaměstnanec sám a zaměstnavatel pak bude muset volbu zaměstnance, vč. způsobu dopravy z bydliště (místa pobytu) do místa výkonu práce (na pravidelné pracoviště) a zpět, akceptovat a náhradu jízdních výdajů v prokázané výši zvoleným hromadným dopravním prostředkem dálkové přepravy, MHD nebo taxislužbou mu poskytnout.

Podmínkou pro poskytování cestovních náhrad je v uvedeném případě tedy to, že výkon práce je prováděn mimo rozvrh směn stanovený zaměstnanci zaměstnavatelem podle § 81 a násl. ZP v pracovní smlouvě sjednaném místě výkonu práce nebo na pravidelném pracovišti, a to že zaměstnanci příslušné výdaje v této souvislosti vznikly nebo jsou splněny podmínky pro poskytnutí příslušné náhrady.

Je třeba ale také připomenout, že stanovený rozvrh směn může zaměstnavatel zaměstnanci předem ve lhůtě uvedené v § 84 ZP písemně změnit, a pokud by byl na předpokládanou dobu výkonu práce změněn, nešlo by pak o cestu na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn, ale o cestu na pravidelné pracoviště v rámci jeho pracovní doby, při které zaměstnanci cestovní náhrady nepřísluší.

Mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn může být např. výkon práce při pohotovosti, mimořádných směnách, při inventarizacích prováděných mimo pracovní dobu, při živelních pohromách či jiných mimořádných případech a různých neočekávaných situacích, při akcích organizovaných zaměstnavatelem v nepracovních dnech, nebo z jiného zájmu zaměstnavatele (např. den otevřených dveří apod.). Pokud se k výkonu této zaměstnavatelem v zásadě nařízené nebo předem odsouhlasené práce mimo rozvrh směn musel zaměstnanec dopravit do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu cestovní náhrady.

Z pohledu poskytování cestovních náhrad je při výkonu práce mimo rozvrh směn zcela nepodstatné, zda doba výkonu práce bude např. ze mzdového hlediska prací přesčas nebo zda zaměstnanec za tuto dobu bude čerpat náhradní volno. Rozhodující je, že zaměstnanec jel (šel) na své pravidelné pracoviště mimo svou pracovní dobu za účelem vykonání práce.

Z uvedeného pohledu však nejde o případy, kdy např. v rámci běžné pracovní směny vznikne náhle potřeba pracovat déle, tj. „přesčas” (např. je nutno dokončit započatou práci, zaměstnanec musí zůstat na další směně z důvodu nepřítomnosti jiného zaměstnance apod.). Také v tomto případě sice dochází k výkonu práce v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště mimo rozvrh směn, ale samotná cesta do práce (na pravidelné pracoviště) nebyla vyvolána potřebou této mimořádné práce, protože zaměstnanec jel na svou směnu a na pracovišti již tedy před mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn byl.

Poměrně častou chybou zaměstnavatelů je, že v podobných případech poskytují zaměstnancům na mimořádných směnách místo stravného menu stravenky. Stravné totiž menu stravenkou ani jiným způsobem nelze nahradit, a to ani v případě, že by s tím zaměstnanec souhlasil. Zaměstnanec totiž podle § 346c ZP nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mj. cestovní náhrady. A koneckonců, v uvedeném případě zaměstnanci poskytnutá menu stravenka je jednoznačně daňově neuznatelným nákladem zaměstnavatele – nejsou splněny podmínky uvedené v bodu 4 § 24 odst. 2 písm. j) ZDP.

Shrňme tedy, že podle § 152 písm. c) ZP jde, zjednodušeně řečeno, o poskytování cestovních náhrad zaměstnanci v případě, kdy na základě požadavku zaměstnavatele nebo s jeho předchozím souhlasem jede (jde) vykonat práci do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště mimo svou pracovní dobu, neboť i takováto cesta se považuje pro účely cestovních náhrad za cestu pracovní.

Vzhledem k možné administrativní náročnosti, kdy zaměstnavatel vyžaduje, aby zaměstnanci vyúčtovali nárok na cestovní náhrady za každou pracovní cestu na samostatném tiskopise cestovní příkaz (i když to tak být nemusí), je vhodné cestovní náhrady za uvedené pracovní cesty poskytovat formou paušálu podle § 182 ZP.

Příklad č. 1 - Cesty do práce v sobotu a neděli

Zaměstnanec se stanovenou pracovní dobou od pondělí do pátku občas pracuje na svém pracovišti i v sobotu, příp. v neděli. Je v tomto případě cesta zaměstnance na pravidelné pracoviště cestou, kdy má zaměstnavatel povinnost poskytnout mu cestovní náhrady, tj. jízdní výdaje i stravné? Vedení firmy s poskytováním cestovních náhrad vč. stravného nesouhlasí a tvrdí, že v těchto případech lze maximálně zaměstnanci poskytnout za sobotu či neděli menu stravenku.

Podle ustanovení § 156 odst. 2 ZP se za pracovní cestu považují také cesty uvedené v § 152 písm. c) ZP, tj. mimořádné cesty k výkonu práce mimo rozvrh směn, i když je výkon práce prováděn na pravidelném pracovišti zaměstnance. Jede-li tedy zaměstnanec na základě rozhodnutí zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem vykonat mimo rozvrh směn, tj. v uvedeném případě v sobotu či neděli, práci na své pravidelné pracoviště, jde o pracovní cestu, která začíná v daném případě zpravidla v bydlišti nebo místě pobytu zaměstnance a končí po výkonu práce v tomtéž místě.

Při každé pracovní cestě, tedy i při uvedené cestě, přísluší zaměstnanci za celou dobu jejího trvání všechny druhy cestovních náhrad, tedy v předmětném případě zejména náhrada jízdních výdajů a stravné. Jestliže zaměstnavatel v uvedeném případě zaměstnanci cestovní náhrady (vč. stravného) neposkytuje, postupuje vědomě v rozporu se zákoníkem práce. Pokud jde o menu stravenku, tak tu může zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout prakticky kdykoliv, nicméně v uvedeném případě by poskytnutá menu stravenka byla podle bodu 4 § 24