Čtvrthodinová cesta do práce přeplněným dopravním prostředkem
nás stojí více energie než následujících osm hodin práce.
Nevěříte?
Lidský prostor není stejnorodý, ale má velmi různé pocitové
zabarvení. Šíří se kolem našich těl jako kruhy na vodě. Odborně se těm kruhům
říká zóny a v každé zóně se něco jiného děje. Ta část psychologie,
kterou zajímá chování v prostoru, se jmenuje proxemika, z latinského
slova proximitas, blízkost. Dnes se budeme zabývat takzvanou zónou
intimní, ale mnohem vžitější je hantýrkové slovo bublina. Všichni si
v sobě neseme polovědomý pocit, že určitá část prostoru, která obklopuje naše
tělo, ještě patří nám. Představme si ji jako různě veliké, tvarově nepravidelné
vejce, které nás obepíná, kamkoli se pohneme. Do bubliny nám nikdo nesmí bez
našeho dovolení vstoupit, jinak se tělo začne bouřit, stoupá nám krevní
tlak, svaly se napínají, vysychá nám v ústech, začínáme se lehce potit, prostě
v těle se probouzí pravěké zvíře, které očekává boj.
Vedeme-li dialog vsedě za obrovským šéfovským stolem, je skoro
nemožné navázat vztah s druhým.
Logicky můžete namítnout: „A co přeplněné dopravní prostředky? Co
plné obchodní domy? Tam přece neplatí žádné naše bubliny!“ Je to pravda, ale
také je to velmi vyčerpávající situace. Odborníci na náš výkon tvrdí, že pro
mnoho z nás představuje čtvrthodinová cesta do práce nacpaným metrem větší
výdej energie než osmihodinový pracovní proces, který přijde pak. V tom spočívá
i velké nebezpečí. Všichni víme, jak snadné je zmanipulovat dav.
Účastníci demonstrací, sportovní nebo hudební fanoušci, ale i lidé v plném
metru reagují primitivněji a živočišněji než jindy, protože na narušení bublin
odpovídají prastaré části mozku, odpovědné za naši sebezáchovu.
Základní pravidla jsou: s blízkostí roste význam a s blízkostí
roste emoce. Informace, kterou jsme dostali zblízka (někdo k nám promluvil
v bublině), se nám zdá důležitější než jiná a tvoří hlubší paměťovou stopu. To,
co se děje blízko, vnímáme mnohem citověji než to, co je za devatero horami.
Jen si uvědomme, že takhle s námi od počátku manipuluje film. To, co nám má
připadat zvláště významné a emotivní, je nám sděleno ve velkém detailu - film
vytvoří iluzi intimní blízkosti. Ale i jiní manipulátoři to znají. Například
při té části sdělení, kterou na nás chtějí nejvíc zapůsobit, se k nám nakloní a
vzbudí tak dojem, že právě teď nám řekli něco velmi důležitého.
Do bubliny si dobrovolně pouštíme jen své nejbližší. Už ta slova
„blízký člověk, bližní, sblížili jsme se“ svědčí o tom, že citová blízkost
znamená také ochotu sdílet s druhými stejný prostor, dokonce i ten
nejintimnější vlastní prostůrek. Ale pozor! Slovo blízkost není jenom tak milé
a neškodné, jak by se mohlo zdát! Blízkost je riskantní. Z latiny pocházející
slovo agrese se odvozuje od ad gresso, přibližuji se. Však chytrá čeština to
zná taky: čím je nám kdo blíž, tím víc nám může ublížit.
K velkým neverbálním uměním patří umění respektovat bubliny.
Každý z nás ji má jinak velkou. Nelze…
