Ztráta zaměstnání se může stát pro řadu z nás - krizovým
spouštěčem. Jedna etapa se uzavřela a druhá ještě nezačala. Stojíme v jakémsi
meziprostoru a přemýšlíme co dál. Za svého průvodce bychom si však neměli
vybrat strach a obavy.
Vypráví se historka o C. G. Jungovi, kterou ráda zesiluji. Přišel
za ním klient - mladý muž - který si posteskl, jak se mu všechno hroutí.
Přichází o byt, má dluhy, partnerka ho opouští a teď ještě výpověď z práce. C.
G. Jung mu potřásl rukou a téměř s nadšením řekl: Milý mladý příteli, z toho
určitě něco dobrého vzejde.
A tak jsme se ocitli u otázky, zda je krize, ve které se čas od času
ocitne každý z nás, k něčemu dobrá.
Samozřejmě krize vznikají z různých podnětů. Některé jsou vnitřní,
kdy jakoby neexistuje nějaký zjevný, nápadný, vnější důvod k tomu, abychom se
cítili bídně. Pak samozřejmě následují krize v souvislosti s vnějšími důvody,
ať už je to ztráta někoho blízkého, výpověď ze zaměstnání či pouhá ztráty
iluzí. Ponechme však protentokrát stranou spouštěče krizí a zaměřme se na
způsoby jejich zvládání.
Každý druh krize má však svou vnitřní dimenzi prožívání - vždy
nejprve směrem dolů. Nemůžeme však čekat, že nás někdo nebo něco vytáhne, byť
bychom v to sebevíc doufali. To neznamená, že bychom se neměli s někým sdílet.
Jen pomocnou ruku bychom si měli podat sami.
Krize je vlastně propast mezi minulým a budoucím. Tím, co
neznáme, co nemáme zažité a čeho se obáváme, neboť strach z neznáma - až
na výjimky - je jednou z průvodních charakteristik živých bytostí. Avšak tento
útlum nám umožňuje zastavit se, zamyslet se, připravit se na další
objevitelskou cestu. Je to jako s rostlinami. Také mají období vegetativního
klidu, stáhnutí se, jakéhosi krizového zážitku (mohou zmrznou, uschnout), ale
když prožijí správným způsobem své životní vyřazení, získají dostatek sil
pro další růst.
Lpíme-li příliš, ať už majetnicky či mocensky na něčem, spojujeme-li
příliš svou existenci s tím či oním, považujeme-li to či ono ve svém životě za
samozřejmost, je krize důvodem k tomu, abychom se stali…