Co se po mě v práci vyžaduje? Co mě baví?, Za co beru
peníze? Domníváte se, že tyto otázky jsou zbytečně filozofické? Přesto není na
škodu čas od času si je položit.
NahoruNěkolik otázek úvodem
Úvodní otázku jsem se naučil od svého kolegy PhDr. Jana Kobylky.
Když ji lidem pokládáte, zjistíte, že je nejprve zaskočí, ale když se nad ní
zamýšlejí, odpovídají obvykle trochu jinak než na otázku: Co děláte? nebo: V
čem spočívá Vaše práce? Využijme toho pro rozlišení tří věcí - rozlišení
zaměstnání (co je v dané práci Vaším úkolem a Vaší odpovědností),
povolání (v původním významu slova - k čemu se cítíte povoláni) a tím,
za co skutečně berete peníze. V ideálním případě se všechny tři uvedené
věci překrývají, ale my nežijeme v ideálním světě.
NahoruZaměstnání není občas tím, čím si myslíme, že je
Když se při koučování ptám manažerů, co dělají, mluví velmi často o
své vlastní představě, jak by jejich práce měla vypadat. Když se jich
začnu ptát, nakolik je tato představa v souladu s představou jejich
nadřízených, upadnou někdy do rozpaků. Oni přece vědí nejlépe, co mají dělat! A
jejich nadřízení to někdy nevědí! Trochu to vyostřuji, ale snažím se Vás
upozornit na poměrně rozšířený postoj (často oprávněný), že já sám vím nejlépe,
co mám ve své práci dělat, od stanovení základních priorit po realizaci těch
nejmenších věcí. Naprostá většina nadřízených to přitom vidí obráceně a stěžují
si mi: On by měl dělat toto a toto a nedělá to, nebo to nedělá v odpovídají
kvalitě, termínech apod. Výsledkem je, že podřízení si chrání svou práci a
nadřízení mají tendenci do ní podřízeným zasahovat, a obě strany to obvykle
více či méně přehánějí.
Z psychologického hlediska je to poměrně srozumitelný postoj - pokud
beru práci za svou, mám tendenci zařadit ji do svého teritoria a převzít za
ní plnou odpovědnost. Problémem je, že podobně mou práci vnímá i můj nadřízený
- a často pak mezi námi dochází ke zbytečným střetům.
Je proto dobré vnímat a mít vymezené hranice své odpovědnosti -
vědět, co po mne nadřízený může automaticky chtít, na čem jsme spolu domluvení.
Taková domluva výrazně pomáhá dobrým vztahům s nadřízenými, v praxi však je -
aspoň podle mých zkušeností - málokdy stoprocentní. Její podstata by měla být
zachycena v popisu práce, který by měl obsahovat popis mých klíčových
odpovědností. V předcházející větě jsem použil podmiňovací způsob, protože to
tak často není. Řada pracovníků nemá vůbec žádné pracovní popisy, řada z nich
je má příliš obecné a nekonkrétní a ti zbývající je mají více či méně
neaktuální.
Zkuste si cvičně napsat 10 nejdůležitějších věcí, za které
odpovídáte - stačí použít velmi jednoduché věty - co, s čím a proč
děláte (například Odpovídám za výcvik telefonních operátorů tak, aby
dokázali profesionálně řešit dotazy a stížnosti klientů, a tím přispěli k
dobrému jménu firmy.) a pak tento svůj pohled konfrontujte se svým pracovním
popisem. V naprosté většině případů se stane, že zjistíte menší nebo větší
odlišnosti, o kterých je rozumné mluvit s nadřízenými, abyste našli společný
pohled na to, za co, v jakém rozsahu a kvalitě máte odpovídat. Tím si můžete
ušetřit mnohá nepříjemná nedorozumění.
Mimochodem - to samé platí pochopitelně o vztahu k Vašim podřízeným.
Mají i oni jasnou představu o svých odpovědnostech, jejich rozsahu a kvalitě
výstupů své práce? Zeptejte se jich (nechte mluvit je) a budete možná
překvapeni. Jedním z cílů hodnotících pohovorů je právě upřesňování a
aktualizace pracovních odpovědností v následujícím pracovním období.
NahoruPovolání - k čemu mě má duše volá?
Při koučování manažerů zjišťuji, že u těch skutečně úspěšných je
jejich zaměstnání většinou do značné míry jejich povoláním. Nechme nyní
stranou hlubinnou psychologii, která zkoumá, k čemu nás naše individuální
přirozenost táhne a před čím zděšeně prchá, a…