dnes je 29.3.2024

Input:

Manažerské (ne)dovednosti - ZA CO BERETE PENÍZE?

1.3.2007, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 6 minut

„Co se po mě v práci vyžaduje?“ „Co mě baví?“, „Za co beru peníze?“ Domníváte se, že tyto otázky jsou zbytečně filozofické? Přesto není na škodu čas od času si je položit.

Několik otázek úvodem

Úvodní otázku jsem se naučil od svého kolegy PhDr. Jana Kobylky. Když ji lidem pokládáte, zjistíte, že je nejprve zaskočí, ale když se nad ní zamýšlejí, odpovídají obvykle trochu jinak než na otázku: „Co děláte?“ nebo: „V čem spočívá Vaše práce?“ Využijme toho pro rozlišení tří věcí - rozlišení zaměstnání (co je v dané práci Vaším úkolem a Vaší odpovědností), povolání (v původním významu slova - k čemu se cítíte povoláni) a tím, za co skutečně berete peníze. V ideálním případě se všechny tři uvedené věci překrývají, ale my nežijeme v ideálním světě.

Zaměstnání není občas tím, čím si myslíme, že je

Když se při koučování ptám manažerů, co dělají, mluví velmi často o své vlastní představě, jak by jejich práce měla vypadat. Když se jich začnu ptát, nakolik je tato představa v souladu s představou jejich nadřízených, upadnou někdy do rozpaků. Oni přece vědí nejlépe, co mají dělat! A jejich nadřízení to někdy nevědí! Trochu to vyostřuji, ale snažím se Vás upozornit na poměrně rozšířený postoj (často oprávněný), že já sám vím nejlépe, co mám ve své práci dělat, od stanovení základních priorit po realizaci těch nejmenších věcí. Naprostá většina nadřízených to přitom vidí obráceně a stěžují si mi: „On by měl dělat toto a toto a nedělá to, nebo to nedělá v odpovídají kvalitě, termínech apod.“ Výsledkem je, že podřízení si chrání svou práci a nadřízení mají tendenci do ní podřízeným zasahovat, a obě strany to obvykle více či méně přehánějí.

Z psychologického hlediska je to poměrně srozumitelný postoj - pokud beru práci za svou, mám tendenci zařadit ji do „svého teritoria“ a převzít za ní plnou odpovědnost. Problémem je, že podobně mou práci vnímá i můj nadřízený - a často pak mezi námi dochází ke zbytečným střetům.

Je proto dobré vnímat a mít vymezené „hranice své odpovědnosti“ - vědět, co po mne nadřízený může automaticky chtít, na čem jsme spolu domluvení. Taková domluva výrazně pomáhá dobrým vztahům s nadřízenými, v praxi však je - aspoň podle mých zkušeností - málokdy stoprocentní. Její podstata by měla být zachycena v popisu práce, který by měl obsahovat popis mých klíčových odpovědností. V předcházející větě jsem použil podmiňovací způsob, protože to tak často není. Řada pracovníků nemá vůbec žádné pracovní popisy, řada z nich je má příliš obecné a nekonkrétní a ti zbývající je mají více či méně neaktuální.

Zkuste si cvičně napsat 10 nejdůležitějších věcí, za které odpovídáte - stačí použít velmi jednoduché věty - co, s čím a proč děláte (například „Odpovídám za výcvik telefonních operátorů tak, aby dokázali profesionálně řešit dotazy a stížnosti klientů, a tím přispěli k dobrému jménu firmy.“) a pak tento svůj pohled konfrontujte se svým pracovním popisem. V naprosté většině případů se stane, že zjistíte menší nebo větší odlišnosti, o kterých je rozumné mluvit s nadřízenými, abyste našli společný pohled na to, za co, v jakém rozsahu a kvalitě máte odpovídat. Tím si můžete ušetřit mnohá nepříjemná nedorozumění.

Mimochodem - to samé platí pochopitelně o vztahu k Vašim podřízeným. Mají i oni jasnou představu o svých odpovědnostech, jejich rozsahu a kvalitě výstupů své práce? Zeptejte se jich (nechte mluvit je) a budete možná překvapeni. Jedním z cílů hodnotících pohovorů je právě upřesňování a aktualizace pracovních odpovědností v následujícím pracovním období.

Povolání - k čemu mě má duše volá?

Při koučování manažerů zjišťuji, že u těch skutečně úspěšných je jejich zaměstnání většinou do značné míry jejich povoláním. Nechme nyní stranou hlubinnou psychologii, která zkoumá, k čemu nás naše individuální přirozenost táhne a před čím zděšeně prchá, a

Nahrávám...
Nahrávám...