dnes je 3.12.2022

Input:

Nález 100/2005 SbNU, sv. 37, K účelu řízení o dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; K povinnosti soudů včetně dovolacího soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv a svobod

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 37, nález č. 100

IV. ÚS 128/05

K účelu řízení o dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
K povinnosti soudů včetně dovolacího soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv a svobod

Dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranusvých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi „dodavatelem materiálu“ pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.

Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavním pořádkem stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr.Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 č. j. 20 Cdo 2530/2003 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003 sp.zn.10 Co 726/2003, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město o zamítnutí návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.

Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 20 Cdo 2530/2003 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.

III. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 10 Co 726/2003 se odmítá.

Odůvodnění

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni.

Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále též „okresní soud“) ze dne 3. 7. 2003 č. j. 71 E 898/99, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, v daném případě rozhodovaly soudy v řízení o

Nahrávám...
Nahrávám...