dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 105/1998 SbNU, sv. 12, K úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, nález č. 105

III. ÚS 125/98

K úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi

Procesní postavení nezletilých účastníků v řízení před soudem je potud specifické, že je omezeno obligatorními podmínkami plynoucími z ustanovení zákona [§ 9 občanského zákoníku, § 19 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)], nehledě na to, že další ustanovení zákona (§ 178 odst. 2 al. 2 o.s.ř.) podmiňuje výslech nezletilých před soudem podmínkou vhodnosti, což se zejména v řízení před novelou zákona o rodině přirozeně sluší vztáhnout i na případný jejich výslech jako (svým způsobem omezených) účastníků řízení.

Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat (§ 35 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům (§ 34 téhož zákona); proto také, pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 44 odst. 1 téhož zákona), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 24. září 1998 sp. zn. III. ÚS 125/98 ve věci ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelů I. a Z. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 3. 12. 1997 sp. zn. 26 Co 294/97 a 26 Co 295/97 ohledně úpravy styku otce s nezletilými dětmi.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 2 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1. písm. a), odst. 2 a 4 zákona o Ústavním soudu], napadli nezletilí stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997 (ve věci 26 Co 294/97, 26 Co 295/97) a tvrdili, že označený obecný soud jako orgán veřejné moci tímto pravomocným rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že tento soud jako soud odvolací při projednávání odvolání jejich matky do rozhodnutí soudu nižšího stupně - přes učiněný návrh - je ve věci nevyslechl a nadto (úpravou styku otce jako rozvedeného manžela jejich matky s nimi) jim uložil za povinnost něco „co jim zákon neukládá“, neboť jejich otec sice „má právo se s nimi stýkat“, to však jen potud „pokud oni sami chtějí“. S odkazem též na Úmluvu o právech dítěte (čl. 3 odst. 1 a čl. 12), proto navrhli, aby Ústavní soud již dříve zmíněné rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.

Ústavní soud, přihlédnuv nejdříve k věku nezletilých stěžovatelů (12 a 11 let) a zejména k jejich současné rozumové úrovni tak, jak se podává ze stavu dokazování před obecnými soudy, dospěl k závěru, že v rozsahu projednávané materie lze mít za to, že oba nezletilí stěžovatelé mají způsobilost k

Nahrávám...
Nahrávám...