dnes je 16.8.2022

Input:

Nález 11/2006 SbNU, sv. 40, K interpretaci a aplikaci restitučních předpisů; K otázce tzv. opomenutých důkazů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 11

I. ÚS 437/03

K interpretaci a aplikaci restitučních předpisů
K otázce tzv. opomenutých důkazů

Ústavní soud již dříve mnohokrát judikoval, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, tedy aby vycházely z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Účelem restitučního zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující základní lidská práva. Případné nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy (ve vztahu ke konkrétní věci) s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, tak jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež byly učiněny v rozporu se základními zásadami demokratické společnosti; lze dovozovat, že tím spíše je povinností státu nevytvářet případné křivdy nové, a to zejména mezi samotnými restituenty.

Podle názoru Ústavního soudu pro řešení podstaty věci neobstojí pouhý povšechný odkaz na existenci usnesení vlády (tedy aktu bez dalšího závazného jen pro ministerstva, jiné správní úřady, resp. orgány vykonávající státní správu) o novém způsobu uspokojování restitučních nároků formou směnek Fondu národního majetku České republiky.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soud řádně nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl zcela na výběr, které důkazy vyhodnotí a které nikoli, resp. o které opře své skutkové závěry a které opomene, tím spíše, pokud - jako ve zkoumaném případě - nelze stěžovatelem navržené důkazy (nebo alespoň některé z nich) považovat z hlediska podstaty věci za zcela irelevantní. To samozřejmě neznamená, že by byl soud povinen veškerým důkazním návrhům vyhovět (ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení); pokud jim však soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění. Tyto principy, vyložené v ustálené judikatuře, však obecné soudy v této konkrétní souzené věci zjevně nerespektovaly.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 12. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 437/03 ve věci ústavní stížnosti

Nahrávám...
Nahrávám...