dnes je 2.12.2022

Input:

Nález 115/2006 SbNU, sv. 41, K otázce utajených svědků; K vyprovokování trestného činu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, nález č. 115

III. ÚS 291/03

K otázce utajených svědků
K vyprovokování trestného činu

Policie měla v inkriminovaném období pravomoc předstíraný převod uskutečnit, neboť taková pravomoc jí byla svěřena ustanovením § 34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění. To však neznamená, že tato pravomoc nemohla být v konkrétním případě příslušníky policie zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel.

Především v důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností o zneužití tohoto prostředku je třeba hledat účel nově konstruované kontroly užití tohoto prostředku ze strany státního zástupce. Pokud má být výsledku tohoto prostředku užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech, tedy právě o okamžiku, kdy policie navázala za účelem převodu první kontakt s osobou, která je podezřelá z držení věcí, jejichž držení či obstarání je nepřípustné.

V případě ochrany svědka nelze vyjít toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí ze strany obviněného újma na právech, nýbrž je na orgánech činných v trestním řízení a zejména obecných soudech, aby případné omezení práv obhajoby ve prospěch utajení svědka podrobily testu proporcionality. Je navíc třeba důvody legitimující použití výpovědi policisty jako utajeného svědka, a tedy konečně i samotnou otázku přiměřenosti vztahu mezi tímto důvodem a omezením práv obhajoby posuzovat velmi obezřetně tam, kde vyslýchaní utajení svědci se jako policisté v určité formě účastnili na průběhu skutkového děje.

Kombinace těchto skutečností ve svém komplexu učinila řízení a rozhodnutí, jež z řízení vzešla, rozporná s právem stěžovatele na spravedlivý proces.

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. června 2006 sp. zn. III. ÚS 291/03 ve věci ústavní stížnosti J. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 3 Tdo 163/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. 3 To 57/02 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002 sp.zn. 7 T 140/2001, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz.

Výrok

I. Nerespektováním práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 3 Tdo 163/2003, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. 3 To 57/02 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 7 T 140/2001 porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností splňující všechny obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu

Nahrávám...
Nahrávám...