dnes je 5.7.2022

Input:

Nález 120/2006 SbNU, sv. 41, K žalobě na určení; K tzv. opomenutým důkazům

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, nález č. 120

I. ÚS 50/03

K žalobě na určení
K tzv. opomenutým důkazům

Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č.13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.

Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).

Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může rovněž být - pod zorným úhlem shora vysloveného - zejména to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníky řízení namítána, leč obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je postaven především na názoru, že stěžovatel jako žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal svá tvrzení o vlastnictví obrazů k okamžiku, kdy byly zadrženy v celním řízení, a rovněž neprokázal, že v době jejich zadržení je měla společnost A., s. r. o., u sebe

Nahrávám...
Nahrávám...