Nález 125/2006 SbNU, sv. 41, K návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení některých ustanovení zákona č. 85/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č. 441/2005 Sb.
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, nález č. 125
Pl. ÚS 38/04
K návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení některých ustanovení zákona č. 85/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č. 441/2005 Sb.
To, zda je možno zemědělsky vyrábět jen s dotacemi, je třeba ponechat na každodenní realitě, na výsledku aktivit pramenících ze svobodného rozhodnutí jednotlivců. Z toho nezbytně plyne, že rozhodnutí o tom, zda vůbec podnikatelé budou podnikat s využitím dotací, by z hlediska čl. 26 Listiny základních práv a svobod mělo být ponecháno na jejich volbě. V případě, že se rozhodnou o dotaci požádat, je myslitelné, aby zákonodárce vázal až právě pozitivní rozhodnutí o poskytnutí dotace na bezúhonnost v rozsahu vážícím se k zákonnému využití veřejných prostředků poskytnutých žadateli v minulosti.
Zákonodárce vymezil možnosti splnění podmínky odbornosti velmi přísně. Stanoví podmínku středního vzdělání, které je nutno doplnit obligatorním rekvalifikačnímu kurzem tam, kde „uchazeči o podnikání v zemědělství“ nemají úzce zemědělsky (či veterinárně) orientované vzdělání. Ekvivalentem tohoto vzdělání je pak pětiletá praxe v zemědělském podniku. V případě, že by praxe konaná mimo kolektivní zemědělské subjekty nebyla považována za praxi ve smyslu § 2f odst. 2 písm. b) bodu 2 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, pak by taková aplikační praxe nemohla být považována za ústavně konformní, neboť by nebylo možno zjistit objektivní a rozumné kritérium zakládající preferování odborné výtěžnosti praxe v kolektivním zemědělském podniku oproti praxi v podniku provozovaném na individuálním principu.
Jako nadměrně tvrdá a neproporcionální se jeví povinnost splnit podmínku odbornosti výhradně osobně, což platí pro všechny fyzické osoby, kterým je tak bráněno v podnikání. Takové omezení však nemůže obstát při poměřování principem potřebnosti, a tím spíše při poměřování kritériem přiměřenosti v užším smyslu.
Cíle sledovaného stanovením podmínky odbornosti však bylo možno dosáhnout jinak, a to např. využitím praxí prověřeného institutu odpovědného zástupce.
Z celkového kontextu zákona o zemědělství a z jeho srovnání s živnostenským zákonem vyplývá, že nové podmínky nutno považovat za přísnější u všech fyzických osob podnikajících v souvislosti se zemědělstvím podle dosud platné úpravy, neboť zákon jim znemožnil dostát zákonným požadavkům prostřednictvím odpovědného zástupce, což dosavadní úprava umožňovala.
Ústavní soud setrvale připomíná spjatost principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu s principy právního státu.
Zákonodárce musí při změně právní regulace zohledňovat dosavadní právní stav a změny musí provádět citlivě a jen v míře nezbytné pro dosažení cíle regulace.…
