Nález 14/2006 SbNU, sv. 40, K právu účastníků řízení vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 14

I. ÚS 122/05

K právu účastníků řízení vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

Ústavní soud dovozuje, že Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně - aniž by byl před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem (odlišným od právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 5) a neumožnil jim se k němu vyjádřit - v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 160, str. 381). Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které „prozařují“ celým právním řádem. Z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 občanského soudního řádu rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení). Změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (viz také nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č.106, str. 93, a sp. zn. III. ÚS 257/98, uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 10, str. 65).

V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, se tedy v konkrétním případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru se lze dovolat i standardní judikatury Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 336/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 5, str. 35, a sp. zn. II. ÚS 523/02, uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 12, str. 95).

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 122/05 ve věci ústavní stížnosti Č., spol. s r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005 č. j. 21 Co 443/2004-83, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 12 000 Kč.