Nález 161/2004 SbNU, sv. 35, K oprávnění soudu podle § 61 odst. 2 zákoníku práce snížit nebo nepřiznat náhradu mzdy zaměstnanci za dobu přesahující 6 měsíců

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 35, nález č. 161

IV. ÚS 142/03

K oprávnění soudu podle § 61 odst. 2 zákoníku práce snížit nebo nepřiznat náhradu mzdy zaměstnanci za dobu přesahující 6 měsíců

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zastává neměnný právní názor, že obecné soudy mají bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provedou, a které nikoli, toto právo je však nezbavuje povinnosti pečlivě odůvodnit, co je vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považují provedení takového důkazu za nadbytečné.

Pokud tuto povinnost obecné soudy nesplní, zatíží své rozhodování porušením § 157 občanského soudního řádu, které v konečném důsledku znamená porušení ústavnosti.

Tak je tomu i v daném případě, kdy došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele, jak mu to ukládá zmiňované ustanovení § 157 občanského soudního řádu.

Ustanovení § 7 zákoníku práce sice obsahuje obecné výkladové pravidlo pro chování účastníků pracovněprávních vztahů při uplatňování jejich práv a povinností, tímto ustanovením však nejsou dotčeny nároky pracovníků podle dalších ustanovení zákoníku práce.

Ustanovení § 61 zákoníku práce je sankčním opatřením, které stíhá zaměstnavatele za neplnění povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů mezi ním a zaměstnancem, zejména povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci [§ 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce tedy může soud na základě žádosti zaměstnavatele, přesahuje-li celková doba, za kterou měla být poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, tuto povinnost zaměstnavatele vyplatit svému zaměstnanci mzdu snížit nebo nepřiznat ji vůbec. Při posuzování žádosti zaměstnavatele (podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce) je však soud oprávněn přihlížet jen k těm okolnostem, které existovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž zaměstnanci měla být poskytnuta náhrada, ale které se týkají poměrů zaměstnance (tj., zda byl stěžovatel v mezidobí někde zaměstnán, pokud ano, za jakých podmínek a výdělkových možností takovou práci konal, případně, jako je tomu v dané věci, z jakého důvodu nebyl stěžovatel úspěšný při hledání odpovídajícího zaměstnání).

Stručně řečeno, citované ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce vymezuje rámec oprávnění soudu snížit nebo nepřiznat náhradu mzdy zaměstnanci za celkovou dobu přesahující dobu šesti měsíců, avšak nelze toto oprávnění soudu spojovat se spory na ochranu osobnosti, by vedenými mezi účastníky pracovněprávního vztahu.

Nález

Ústavního soudu - III. senátu* složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 27. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 142/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. Z., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 10. 2002 sp. zn. 58 Co 252/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 15. 1. 2002 sp. zn. 9 C 6/99, jímž byla zamítnuta stěžovatelova…