dnes je 6.7.2022

Input:

Nález 167/2006 SbNU, sv. 42, K prokázání veškerých znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 42, nález č. 167

I. ÚS 553/05

K prokázání veškerých znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu

Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem, reprezentovaným pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Jinak řečeno, v průběhu trestního řízení musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že obžalovaný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl obžalován. Jestliže některý ze znaků skutkové podstaty v prokázaném jednání absentuje, nastupuje zásada „in dubio pro reo“.

Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. září 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 ve věci ústavní stížnosti Ing.M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6Tdo 1190/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp.zn. 5 To 1/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001, jimiž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Výrok

I. Postupem porušujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu, garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli ruší.

III. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 se odmítá.

Odůvodnění

I.

Včas a co do ostatních

Nahrávám...
Nahrávám...