dnes je 16.6.2024

Input:

Nález 177/2007 SbNU, sv.47, K odpovědnosti za škodu způsobenou porušením obligační povinnosti

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, nález č. 177

I. ÚS 312/05

K odpovědnosti za škodu způsobenou porušením obligační povinnosti

V rozhodnutích týkajících se náhrady škody jsou obecné soudy kromě jiného povinny řádně odůvodnit existenci či absenci příčinné souvislosti mezi jednáním potenciálního škůdce a vzniklou škodou. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. Řešení této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu a jednak teorie adekvátnosti kauzálního nexu.

Teorie ochranného účelu je založena na tom, že dlužník neodpovídá za všechny následky porušení smlouvy, nýbrž jen za porušení těch zájmů, jejichž ochrana byla účelem příslušné smlouvy, přičemž ohledně ochranného účelu není rozhodné výslovné vyjádření smluvních stran, nýbrž to, zda tyto zájmy leží věcně ve směru a v rámci smlouvou převzatých povinností.

Pokud je v případě smlouvy o dílo objednatelem projevený účel víceznačný, má zhotovitel povinnost dotazem u objednatele vyžádat si upřesnění zadání; neučiní-li tak, jde to k jeho tíži. Při smlouvě o dílo má zhotovitel postavení osoby znalé věci, která si musí vyžádat vyjasnění pokynů ze strany objednatele, pokud nejsou jednoznačné (ze stejné myšlenky vychází např. i § 637 odst. 1 občanského zákoníku). To vše je ještě umocněno v případě, pokud se jedná o vztah spotřebitelský, kde je třeba navíc zohlednit § 55 odst. 3 občanského zákoníku či přinejmenším jeho ratio legis, podle kterého se ve vztazích, ve kterých je na jedné straně spotřebitel a na druhé podnikatel (profesionál), neuplatní obecné výkladové pravidlo, že neurčité formulace ve smlouvě je třeba vykládat v neprospěch té strany, která je užila ve smluvním jednání poprvé, nýbrž ve prospěch spotřebitele.

Teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby.

U odpovědnosti za škodu pro porušení obligační povinnosti (nikoli u tzv. deliktní odpovědnosti) se zavinění vztahuje jen na samo porušení této povinnosti. Porušení právní povinnosti z obligačního vztahu proto musí být pro jednajícího předvídatelné. Trvání na tomto kritériu zavinění i ve vztahu ke škodě by však v tomto případě škůdce

Nahrávám...
Nahrávám...