dnes je 6.7.2022

Input:

Nález 192/2005 SbNU, sv. 39, K podmínkám nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu; K využití psychiatrického vyšetření orgány činnými v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 39, nález č. 192

II. ÚS 333/05

K podmínkám nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu
K využití psychiatrického vyšetření orgány činnými v trestním řízení

Omezení práva na osobní svobodu je zásadně možné, avšak jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Pokud bylo s ohledem na legitimní veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení (jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití - § 1 odst. 1 trestního řádu) nezbytné nařídit pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu podle § 116 odst. 2 trestního řádu, jde o legitimní zásah do základních práv podle čl. 7 a 8 Listiny základních práva svobod. Ústavně zaručená práva nejsou bezbřehá a ničím neomezitelná. Je na ně třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami a s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, jež se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 5. října 2005 sp. zn. II. ÚS 333/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2005 sp. zn. 2 To 59/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2005 sp. zn. 6 To 476/2004, kterými bylo nařízeno, aby byl stěžovatel pozorován ve zdravotnickém ústavu.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou telefaxem, v elektronické podobě a k poštovní přepravě dne 9. 6. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 6 To 476/2004, kterým bylo nařízeno, aby byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 2 To 59/2005, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod(dále jen „Listina“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002 Ústavní soud zjistil, že je proti stěžovateli na základě sdělení obvinění z 15. 6. 1999 vedeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. e) trestního zákona (dále jen „tr. z.“), kterého se měl dopustit tím, že jako obhájce obviněných D. H. a J. H. v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P. Ř., na kterém pod pohrůžkou náhodného sražení autem nebo obstarání svědků jeho údajné trestné činnosti požadoval stažení trestního oznámení. V rámci tohoto trestního stíhání byl Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 17. 8. 2004 vydán pod č. j. 3 T 49/2002-311 rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání

Nahrávám...
Nahrávám...