dnes je 5.7.2022

Input:

Nález 35/1999 SbNU, sv. 13, K právu na soudní ochranu; K právu na spravedlivý proces; K označení účastníka řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 35

III. ÚS 315/98

K právu na soudní ochranu
K právu na spravedlivý proces
K označení účastníka řízení

Jestliže obecný soud měl (důvodné) pochybnosti, kdo vlastně řízení (žalobou) před ním jako účastník řízení zahájil, bylo zcela namístě tyto pochybnosti vhodným opatřením odstranit nebo alespoň učinit pokus o ně (§ 104 odst. 2 občanského soudního řádu). Jakkoli náleží k nesporným povinnostem účastníka řízení před obecným soudem dostatečně dbáti na zákonem předepsané náležitosti návrhu (§ 79 občanského soudního řádu) a věnovat jim také přiměřenou pozornost, nelze obecné soudy - především pod ústavními aspekty - vyvázat z jim Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) uložené povinnosti poskytnout (stanoveným postupem) ochranu právům (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když (v podstatě nedůvodné) odepření spravedlnosti, též s přihlédnutím k ústavním zásadám plynoucím z čl. 1 Ústavy, je očividně nepřípustné.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 4. března 1999 sp. zn. III. ÚS 315/98 ve věci ústavní stížnosti Firmy M., v. o. s., proti usnesení Krajského soudu v Brně z 20. 4. 1998 sp. zn. 29 Ca 43/98 o zastavení řízení o žalobě vůči rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně.

I. Výrok

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 1998 sp. zn. 29 Ca 43/98 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)], a v podstatě též za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona] napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1998 (ve věci 29 Ca 43/98), a aniž by blíže rozvedla, v čem, především z ústavně právních hledisek, obecný soud jako orgán veřejné moci označeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručené základní právo, navrhla, aby Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, jako účastník řízení o ústavní stížnosti (§ 30 odst. 3 zákona) k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že její tvrzení odmítl, a zdůraznil, když jinak setrval na správnosti napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění, že z poučovací povinnosti (jíž se však stěžovatelka nedovolávala) obecně uložené obecným soudům nikterak neplyne povinnost obecného soudu poučovat účastníka řízení „o tom, kdo by měl žalovat (nebo být žalován)“, neboť opačně chápaná poučovací povinnost obecných soudů by šla nad rámec daný § 5 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a nadto by byla „v rozporu se zásadou rovnosti účastníků“, navrhl proto, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Bez ohledu na zcela nedostatečné zdůvodnění ústavní stížnosti shledal ji Ústavní

Nahrávám...
Nahrávám...