dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 44/1999 SbNU, sv. 13, K náhradě za znehodnocení majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 44

IV. ÚS 435/98

K náhradě za znehodnocení majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

Právní názor, že není rozhodující, kdo byl vlastníkem stavby v době jejího znehodnocení či odnětí, považuje Ústavní soud za jedině slučitelný se svou dosavadní judikaturou, podle které nelze práva restituentů interpretovat zužujícím způsobem.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 18. března 1999 sp. zn. IV. ÚS 435/98 ve věci ústavní stížnosti RNDr. M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 7. 1998 sp. zn. 19 Co 724/97 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 16. 7. 1997 sp. zn. 5 C 133/96, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení peněžité náhrady za znehodnocení majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998 č. j. 19 Co 724/97-54 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 7. 1997 č. j. 5 C 133/96-39 se zrušují.

II. Odůvodnění

Stěžovatelka podala včas ústavní stížnost proti shora uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterými byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 85 180 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí a připuštění změny původního návrhu o zaplacení 115 884 Kč). Jednalo se náhradu za znehodnocení majetku podle § 14, 16 a 23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).

Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl návrh navrhovatelky, opíraje se o restriktivní výklad § 23 odst. 1 zákona o půdě. Přitom vycházel ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95, číslo 4/1996 Sbírky soudních rozhodnutí (dále jen „stanovisko“), které pod bodem 19 přiznává právo toliko původnímu vlastníku obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena, neboť žádné další subjekty nejsou uváděny. Na dědice původního vlastníka tak podle tohoto stanoviska může přejít jen již uplatněné právo na finanční náhradu jako předmět dědictví dle příslušného ustanovení občanského zákoníku. Na základě tohoto stanoviska pak byla žaloba navrhovatelky zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace.

Krajský soud v Hradci Králové se s postupem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí plně ztotožnil a svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rovněž s odvoláním na již citované stanovisko. Považuje tedy za původního vlastníka toho, kdo jím byl v době, kdy mu nemovitost byla odňata a předána do užívání jiné osobě, v daném případě žalovanému, a nepřiznává proto navrhovatelce aktivní legitimaci.

Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že v textu zákona o půdě v § 23 odst. 1 není zmíněn expresis verbis původní vlastník, ale vlastník.Dovolává se jazykového

Nahrávám...
Nahrávám...