dnes je 28.11.2022

Input:

Nález 62/2006 SbNU, sv. 40, K ústavněprávním limitům správního uvážení; K subjektivnímu veřejnému právu daňového poplatníka

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 62

IV. ÚS 49/04

K ústavněprávním limitům správního uvážení
K subjektivnímu veřejnému právu daňového poplatníka

V právním státě je nepřijatelný výklad, podle něhož má správce daně absolutní volnou úvahu v rozhodnutí o žádosti daňového poplatníka podle § 67 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z čehož by také plynula neexistence subjektivního práva poplatníka na stanovení záloh jinak, popřípadě zrušení povinnosti daň zálohovat. Takovýto výklad by vedl k tomu, že by daňový poplatník mohl být vystaven eventuální soudně nepřezkoumatelné správní libovůli.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu* složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 16. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 49/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003 č. j. 3 Afs 10/2003-54, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství.

Výrok

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2003 č.j. 3 Afs 10/2003-54 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedený rozsudek zrušuje.

Odůvodnění

I.

Vylíčení skutkového a právního stavu

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Z ústavní stížnosti, z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a z vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 11. 7. 2000 navrhl zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 8.6. 2000 č. j. FŘ-9149/11/99. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 č. j. 200279/99/004514/7042, kterým stěžovatel navrhl úpravu zálohy na daň z příjmů fyzických osob za II. čtvrtletí roku 1999.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2003 č. j. 38 Ca 302/2000-37 žalobu stěžovatele zamítl podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Rozsudek odůvodnil tím, že povinnost platit zálohy a výše těchto záloh je stanovena zákonem. Zákon nestanoví, že by výše záloh měla být měněna v průběhu zdaňovacího období s přihlédnutím k dosahovaným hospodářským výsledkům. Pokud žádosti stěžovatele o snížení zálohy na daň za II. čtvrtletí roku 1999 nebylo vyhověno, nelze takový postup hodnotit jako nezachování jeho práv a právem chráněných zájmů.

Proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) podal stěžovatel kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2003 tak, že rozsudek městského soudu zrušil a žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství odmítl. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu je placení záloh upraveno v § 67 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“) a speciálně pro daň z příjmů fyzických osob v § 38a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve

Nahrávám...
Nahrávám...