Nález 63/2006 SbNU, sv. 40, K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 63

IV. ÚS 199/05

K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení

Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že odvolací soud se zabýval tvrzeními, která se opírala o konkrétní ujednání obchodní smlouvy a doklady na tato smluvní ujednání navazující, předložené oběma účastníky řízení. Tento postup vedl Ústavní soud ke zjištění, že Vrchní soud v Praze neposuzoval důvodnost podané žaloby pouze z hlediska procesního, ale pro posouzení procesního nároku jednoho z účastníků řízení provedl důkazy, jež měly hmotněprávní charakter. Tím však zároveň vytvořil situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky kladené na dokazování, byť se tyto důkazy netýkaly hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatelky významného momentu.

Ústavní soud se k ústavně konformnímu výkladu ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že toto ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami. Citované ustanovení občanského soudního řádu dává možnost, byť omezenou, aby odvolací soud v případech zde vyjmenovaných nenařídil k projednání odvolání jednání; nejde však o zákaz jednání nařídit, ukáže-li se to (byť třebas jen zcela výjimečně) nezbytným například proto, že soud dospěje k závěru, že je nezbytné dokazováním zjistit, byla-li žaloba podána důvodně, či nikoliv. Postup odvolacího soudu se tak projevil jako možný a správný v tom, že se v daném případě vzhledem k námitkám uplatněným v odvolání nespokojil s posouzením důvodnosti podané žaloby pouze z hlediska procesního, zároveň však nesprávný v tom, že za takto jím vytvořené situace znemožnil stěžovatelce (ale i vedlejšímu účastníkovi řízení) uplatnit její procesní práva zaručená na ústavní úrovni v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ustanovení § 150 občanského soudního řádu, zakládající diskreční oprávnění soudu, předpokládá, že povinnost k náhradě nákladů se opírala o některé z konkrétních ustanovení občanského soudního řádu, neboť jen tak bylo možné tomu, kdo měl podle tohoto ustanovení na náhradu nákladů nárok, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat, byly-li tu důvody zřetele hodné. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze opírající se o ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (byť je následně moderující) neobstojí, neboť soud připustil, že stěžovatelčina tvrzení byla důvodná, pročež nemohl citované ustanovení občanského soudního řádu aplikovat. Právní závěr soudu se tak dostal s provedeným „dokazováním“ do evidentního nesouladu, což je skutečnost, jež je v rozporu s požadavky kladenými na soudní rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 20. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 ve věci ústavní stížnosti I.,a.s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo…