dnes je 5.11.2024

Input:

Nález 65/2001 SbNU, sv.22, K interpretaci § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, nález č. 65

IV. ÚS 644/2000

K interpretaci § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 tohoto zákona nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V § 4 odst. 2 uvedeného restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví, a mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd.

Povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není osoba blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu blízkou děděním. Na rozdíl od § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, upravuje totiž § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. pouze převod práva, tím však dědění není.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 19. dubna 2001 sp. zn. IV. ÚS 644/2000 ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. K. a MUDr. A. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 3. 1999 sp. zn. 14 Co 575/98, 14 Co 576/98 a rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2000 sp. zn. 28 Cdo 1441/99 ohledně nepřiznání restitučního nároku.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999 č. j. 14 Co 575/98, 14 Co 576/98-301 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2000 č. j. 28 Cdo 1441/99-341 se zrušují.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 3. 1999 sp. zn. 14 Co 575/98, 14 Co 576/98 a rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2000 sp. zn. 28 Cdo 1441/99 stěžovatelé uvádějí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvedená rozhodnutí, pokud jimi nebyly vráceny ani pozemky, jsou ústavně nekonformní interpretací právní normy, totiž § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Takovou ústavně nekonformní interpretací je však i výklad § 4 odst. 2, a to ve vymezení povinných osob („osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“). Dědická dohoda je totiž nepochybně právním úkonem, a tudíž převodem, a nikoli přechodem práva. Ze všech uvedených, jakož i dalších důvodů domáhají se stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 28. 2. 2001 poukázal na výše uvedené rozsudky s tím, že v mezidobí se částečně změnila judikatura soudů ohledně výkladu § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž k částečnému posunu ve výkladu došlo i v otázce nabytí věci osobou blízkou od původní osoby povinné v důsledku dědění. Z uvedeného důvodu ponechává

Nahrávám...
Nahrávám...