dnes je 30.11.2022

Input:

Nález 75/2005 SbNU, sv. 37, K vytváření vůle obce a jejímu projevování navenek; K platnosti nájemní smlouvy

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 37, nález č. 75

II. ÚS 87/04

K vytváření vůle obce a jejímu projevování navenek
K platnosti nájemní smlouvy

Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.

V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat).

V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 ve věci ústavní stížnosti městské části Praha 9 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002 č. j. 62 Co 401/02, 62 Co 402/02-94, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2003 č. j. 10 C 94/2001-50 ve znění usnesení ze dne 22. 8. 2002 č. j. 10 Co 94/2001-69, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi V. H. částku 506 090 Kč.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002 sp. zn. 62 Co 401/02 č. j. 62 Co 402/02-94 se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002 č. j. 62 Co 401/02, 62 Co 402/02-94, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2003 č. j. 10 C 94/2001-50 ve znění usnesení ze dne 22. 8. 2002 č. j. 10 Co 94/2001-69. Namítá, že napadeným rozsudkem byl porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatelka byla žalována ve sporu o zaplacení částky 506 090 Kč s příslušenstvím, který jako žalobce vyvolal vedlejší účastník. Zaplacení této částky se domáhal s tvrzením, že dne 3. 12. 1997 uzavřel se stěžovatelkou jako pronajímatelkou dodatek č. 3 k nájemní smlouvě ze dne 8. 6. 1994, kterým bylo proti původnímu ujednání zvýšeno nájemné. Tvrdil, že dodatek je neplatný proto, že o jeho uzavření nerozhodla obecní rada, ale sám starosta. Žalovaná částka byla rozdílem mezi zaplaceným zvýšeným nájemným a původně dohodnutým nájemným.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Vzal

Nahrávám...
Nahrávám...