dnes je 30.11.2022

Input:

Nález 97/2006 SbNU, sv. 41, K poučovací povinnosti soudu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, nález č. 97

I. ÚS 467/04

K poučovací povinnosti soudu

Ukládá-li veřejná moc (soud), aby osoba něco vykonala (podala žalobu), musí takovou osobu přesně poučit o tom (např. o okruhu účastníků, typu žaloby), jak má své povinnosti dostát, a to i v případě, že požadovaný úkon má či může přinést prospěch té osobě, jíž je povinnost ukládána. Tento požadavek plyne z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), který promítnut do oblasti relevantního procesního práva má ten důsledek, že není-li toto procesní právo vykládáno konformně s tímto principem, dochází k porušení subjektivního práva takové osoby na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Ústavní soud si je vědom své ustálené judikatury i judikatury obecných soudů, dle které není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace, nicméně tento názor nelze uplatňovat rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 338/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 55). Takové specifikum představuje bezesporu i sporné řízení, jehož zahájení je „vynuceno“ v řízení nesporném.

Pokud pak v takovém případě není účastník poučen řádně a tato vada není v dalším řízení před obecným soudem zhojena, přičemž tato skutečnost je důvodem neúspěchu tohoto účastníka v řízení, je řízení postiženo vadou představující významný zásah do procesního postavení účastníka, resp. porušení práva na spravedlivé soudní řízení garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 9. května 2006 sp. zn. I. ÚS 467/04 ve věci ústavní stížnosti V. M., právního nástupce zemřelé stěžovatelky B. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004 č. j. 30 Cdo 369/2004-130, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2002 č. j. 19 Co 53/2001-89 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 12. 2000 č. j. 8 C 179/99-71, jimiž byla zamítnuta žaloba původní stěžovatelky a zamítnuto i její dovolání ohledně platnosti závěti.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. 30 Cdo 369/2004, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2002 sp. zn. 19 Co 53/2001 a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 12. 2000 sp. zn. 8 C 179/99 bylo porušeno právo zemřelé stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tyto rozsudky ruší.

Odůvodnění

I.

Včas zaslanou ústavní stížností se stěžovatelka B. M., zemřelá dne 27. 1. 2005 (dále jen „stěžovatelka“), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívala, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále také porušeno ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Výše citovaným rozsudkem soud prvního stupně určil, že závěť datovaná dnem 18. 1. 1999, podle níž

Nahrávám...
Nahrávám...