Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Nový přestupkový zákon a jeho dopady na zaměstnavatele

17.6.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.2
Nový přestupkový zákon a jeho dopady na zaměstnavatele

Mgr. Daniel Vejsada, JUDr. Jaroslav Škubal

Již v minulém roce byl s účinností k 1. 7. 2017 schválen nový přestupkový zákon1, kterému se v oblasti pracovněprávních vztahů nevěnovala významnější pozornost. Takový přístup není žádným překvapením, jelikož dosavadní přestupkový zákon se zaměstnavatelů žádný významným způsobem nedotýkal. Nový přestupkový zákon toto ovšem významně mění tím, že podle tohoto přestupkového zákona se budou projednávat také dosavadní správní delikty v oblasti pracovního práva, zaměstnanosti nebo pracovnělékařských služeb, tedy delikty projednávané zejména inspektoráty práce či hygienickými stanicemi.

PŘESTUPEK VS. SPRÁVNÍ DELIKT

Dosavadní právní úprava přestupkového zákona se vztahuje pouze na přestupky, tedy protiprávní jednání fyzických osob, která jsou zákonem za přestupek výslovně označena. Nová právní úprava přichází se zcela odlišnou koncepcí. Veškerá protiprávní jednání, která nejsou trestnými činy, ať již jsou spáchana fyzickou nebo právnickou osobou, budou dále označována za přestupky. Do této kategorie tedy spadnou i dosavadní správní delikty právnických osob, a to včetně správních deliktů, kterých se mohou dopouštět zaměstnavatelé.

Podle nového přestupkového zákona se tedy budou projednávat i dosavadní správní delikty uvedené v zákoně o inspekci práce nebo v zákoně o zaměstnanosti, které se doposud projednávaly výlučně podle správního řádu. Pokud tedy v tomto článku hovoříme o přestupcích, rozumí se tím i tyto správní delikty právnických osob.

V otázkách, které nový přestupkový zákon neupravuje, se nicméně bude i nadále postupovat podle správního řádu jako obecného právního předpisu upravujícího správní řízení.

VÝCHODISKA NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY

K zahrnutí dosavadních správních deliktů pod jednotnou definici přestupku a k nové úpravě řízení o nich vedla právě skutečnost, že právní úprava správního řádu je pro rozhodování o správních deliktech zcela nedostatečná. Koncept správního řádu je spíše vhodný pro rozhodování o žádostech, tedy jako obecná úprava interakce občanů se státní správou. Správní trestání je ovšem zcela specifickou oblastí, u které i Evropský soud pro lidská práva dovodil, že na ni musí být aplikována stejná práva a záruky jako v rámci klasického trestního řízení – uložení sankce (pokuty) právnické osobě za správní delikt (přestupek) se řídí obdobnými principy jako odsouzení fyzické osoby za spáchání trestného činu.

V současnosti se tak při rozhodování o správních deliktech pouze formou analogie doplňovaly některé základní zásady trestního řízení, jako je presumpce neviny, právo obviněného nevypovídat, pokládat otázky při svědeckých výpovědích apod., které ve správním řádu výslovně uvedeny nejsou. Tento postup nicméně často vedl k nejasnostem a mnohdy také k porušování procesních práv osob obviněných ze spáchání správních deliktů, které často musely napravovat až soudy v rámci své judikatury.

Nový přestupkový zákon tak stanoví jasná procesní pravidla pro projednávání přestupků, vytvořená cíleně pro oblast správního trestání a také výslovně zakotvuje práva obviněných osob (zahrnujících i právnické osoby), které jsou správní orgány (včetně inspektorátů práce) povinny v řízení o přestupku dodržovat.

PRÁVA OBVINĚNÉHO

Mezi základní rozdíly nového přestupkového zákona oproti dosavadní úpravě správního řízení patří zejména výslovné zakotvení práv obviněného, která musejí být v řízení o přestupku aplikována. Ačkoliv již v dnešní době níže popisovaná práva platí na základě analogie (jak popisujeme výše), může mít jejich jasné zakotvení v zákoně z pohledu zaměstnavatelů pozitivní vliv na průběh jednotlivých řízení.

Nejvýznamnější právo obviněného je zakotveno v § 69 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., který stanoví, že dokud není pravomocným rozhodnutím o přestupku vyslovena vina obviněného, hledí se na něj jako na nevinného, tedy jedná se o klasický princip presumpce neviny. Z pohledu samotného řízení je pak ale ještě důležitější druhá věta tohoto ustanovení, která stanoví správnímu orgánu v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného.

Z výše uvedeného ustanovení zejména vyplývá, že správní orgán je odpovědný za prokázání spáchání přestupku obviněnému bez důvodných pochybností. V situaci, kdy správní orgán nebude schopen jednoznačně prokázat skutkový stav tak, aby došlo k prokázání naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, bude nucen rozhodnout o zastavení řízení. Existence důkazní nouze (tedy nemožnosti prokázat určitou skutečnost) tak vždy musí jít k tíži správního orgánu, nikoliv obviněného. Správní orgán nemůže rozhodovat pouze na základě svého subjektivního dojmu, dle kterého se mu zdá verze tvrzená obviněným nepravděpodobná.

Dalším významným právem obviněného, výslovně zakotveným v novém přestupkovém zákoně, je právo nevypovídat. Obviněný tedy nemůže být správním orgánem nucen jakkoliv se vyjadřovat k přestupku, který je mu kladen na vinu. Je zcela na uvážení obviněného, zda se bude hájit či jak aktivně svou obhajobu povede (tedy zda bude pouze reagovat na zjištění správního orgánu či naopak předkládat vlastní tvrzení a případně také navrhovat důkazy k jejich prokázání). Skutečnost, že se obviněný aktivně nehájí, by navíc neměla vést k pasivitě až rezignaci správního orgánu při prokazování všech okolností, které mohou ovlivnit odpovědnost za přestupek (zejména když obviněný může zahájit obhajobu až v odvolacím řízení).

Právo nevypovídat by podle našeho názoru u obviněných právnických osob mělo dopadnout také na jejich statutární orgány (jednatele či členy představenstva), které v řízení vystupují jako účastník řízení, nikoliv jako svědci.

Na druhou stranu se ovšem právo nevypovídat nevztahuje na zaměstnance právnické osoby, a to bez ohledu na jejich postavení ve společnosti. Například i generální ředitel (zaměstnanec) právnické osoby tak bude v řízení vedeném správním orgánem proti společnosti nucen podat svědeckou výpověď a v případě nepravdivé či neúplné výpovědi spáchá přestupek se sankcí až 20 000 Kč2 (podání nepravdivé nebo neúplné výpovědi před správním orgánem není trestným činem křivého svědectví).

Svědek pak může odmítnout vypovídat pouze v případě (s výjimkou ochrany utajovaných skutečností), že by tím způsobil hrozbu stíhání pro přestupek či trestný čin sobě nebo osobě blízké, za kterou však nelze považovat jeho zaměstnavatele.

PŘIČITATELNOST PŘESTUPKU A ZPROŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI

Přestupek byl vždy definován jako zaviněné jednání, naopak u dosavadních správních deliktů se jednalo povětšinou o tzv. objektivní odpovědnost, u které se nevyžaduje zavinění. Rovněž nový přestupkový zákon na této koncepci v podstatě setrvává, když u právnických osob nahrazuje zavinění tzv. přičitatelností.

Právnická osoba se považuje za pachatele přestupku, pokud jednání osoby, kterou byla skutková podstata přestupku naplněna, je této právnické osobě přičitatelné. Současně je nutné, aby se jednalo o porušení povinnosti uložené právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.

Za osoby, jejichž jednání se považuje za přičitatelné právnické osobě, se považují:

  • statutární orgán nebo člen statutárního orgánu,

  • jiný orgán právnické osoby nebo jeho člen (např. člen dozorčí rady v akciové společnosti),

  • zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení,

  • fyzická osoba, která plní úkoly právnické osoby,

  • fyzická osoba, kterou právnická osoba používá při své činnosti, nebo

  • fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila.

Pro odpovědnost právnické osoby za přestupek pak nemusí správní orgán zjišťovat konkrétní fyzickou osobu, která se jednání zakládající přestupek dopustila, je-li zřejmé že k jednání zakládajícímu odpovědnost právnické osoby došlo při její činnosti.

Právnická osoba se může odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Toto zejména zahrnuje výkon potřebné kontroly nad danou fyzickou osobou, která se dopustí jednání zakládajícího přestupek a přijetí nezbytných opatření k zamezení nebo odvrácení přestupku.

V praxi je ovšem zproštění odpovědnosti velmi obtížné. Zaměstnavatel by musel prokázat, že přijal veškerá nutná opatření, tedy zejména zaměstnance či jiné zástupce řádně proškolil, nastavil správně vnitřní předpisy a procesy apod., a dále také že nad daným zástupcem vykonával pravidelnou kontrolu a dohled nad dodržováním těchto povinností. Prakticky tak ke zproštění odpovědnosti dojde pouze v případě výrazného excesu konkrétního zástupce, na který by zaměstnavatel měl současně při zjištění adekvátně reagovat (např. disciplinárním opatřením u zaměstnance).

PROMLČECÍ LHŮTA

Nový přestupkový zákon mění také promlčecí lhůtu přestupků. Dosavadní úprava zákona o inspekci práce a zákona o zaměstnanosti stanoví roční subjektivní promlčecí lhůtu a tříletou objektivní promlčecí lhůtu. Inspektorát práce tedy je v současnosti povinen zahájit řízení o správním deliktu nejpozději do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl s tím, že k pravomocnému uložení sankce musí dojít nejpozději do 3 let od spáchání deliktu, jinak odpovědnost za správní delikt zanikne.

Nový přestupkový zákon tuto promlčecí lhůtu efektivně prodlužuje. Promlčecí lhůta sice obecně činí taktéž 3 roky, nicméně její běh se přerušuje například oznámením o zahájení řízení nebo vydáním rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku. Tímto přerušením pak začíná běžet promlčecí lhůta nová. Byla-li takto promlčecí lhůta přerušena, zaniká odpovědnost za přestupek nejpozději do 5 let od jeho spáchání. Prakticky tak dochází k prodloužení promlčecí doby na 5 let, ovšem nejpozději do 3 let musí být alespoň zahájeno řízení o přestupku.

SPRÁVNÍ TRESTY A JEJICH UKLÁDÁNÍ

Nový přestupkový zákon dále upravuje širší okruh trestů, než doposud znaly zákon o inspekci práce nebo zákon o zaměstnanosti. Mimo pokuty tak je možné uložit také například trest napomenutí, zákazu činnosti nebo zveřejnění rozhodnutí.

Napomenutí již z povahy věci nebude možné uložit spolu s pokutou. Napomenutím upozorní správní orgán pachatele na důsledky spáchaného přestupku hrozící v případě jeho opakování. Tento trest bude možné aplikovat i na zaměstnavatele nebo třeba agentury práce; do úvahy připadá u formálních porušení zákona, kde je dána minimální společenská škodlivost takového jednání.

Trest zákazu činnosti pak přestupkový zákon umožňuje uložit pouze v případech, kde tak výslovně stanoví zákon. Jelikož zatím zákon o inspekci práce ani zákon o zaměstnanosti (ani po novelách přijatých v souvislosti s přijetím přestupkového zákona) u žádného z dosavadních správních deliktů tak nestanoví, nebude zatím možné tento druh trestu zaměstnavatelům uložit.

To samé platí také pro trest zveřejnění rozhodnutí, u kterého se obdobně vyžaduje, aby možnost jeho uložení výslovně stanovil určitý zákon. Prozatím ani po novelách příslušných předpisů upravujících správní delikty (přestupky) v oblasti zaměstnávání zaměstnanců není tento druh trestu umožněn, lze ale očekávat, že v budoucnu by se mohl také v této oblasti objevit. Trest zveřejnění rozhodnutí spočívá v povinnosti uveřejnit výrok rozhodnutí o spáchání přestupku na náklady

 
 Napište nám
 Děkujeme, na Váš podnět budeme reagovat do 24 hodin v rámci pracovního týdne.
Input: