dnes je 21.5.2019
Input:

Povinnosti zaměstnavatelů a práva pozůstalých při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání s následkem smrti zaměstnance

3.12.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2018.25.26.06
Povinnosti zaměstnavatelů a práva pozůstalých při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání s následkem smrti zaměstnance

JUDr. Pavla Hloušková

Jedním z druhů odškodnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání je odškodnění pozůstalých po zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel. V případě, že tato situace nastane, vznikají zaměstnavateli povinnosti vůči pozůstalým osobám, které spočívají v poskytnutí  náhrady škody a nemajetkové újmy v takovém rozsahu, za který zaměstnavatel odpovídá. Rozsah povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu je zmiňován proto, že i v případě smrtelných pracovních úrazů se zaměstnavatel může zcela nebo zčásti zprostit své povinnosti náhradu škody nebo nemajetkové újmy hradit. Důvody pro úplné nebo částečné zproštění zaměstnavatele byly popsány v jarním seriálu Nemoci a úrazy na pracovišti, který vyšel ve Zpravodaji č. 10/2018 – 15/2018.

Připomeňme si základní pravidla. Důvody úplného a částečného zproštění povinnosti zaměstnavatele jsou taxativně stanoveny v § 270 ZP a v zásadě spočívají na porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnance. Jejich porušení či nedodržení totiž bývá nejčastějším důvodem vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a je proto pochopitelné, že nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby škodu a nemajetkovou újmu v těchto případech hradil v plné výši, kterou přiznává zákon. V případě, že se zaměstnavatel své povinnosti hradit škodu a nemajetkovou újmu zprostí zčásti, pak pozůstalým přísluší všechny druhy náhrady škody a nemajetkové újmy v  zásadě do zbytku části, ze které se zaměstnavatel své povinnosti nezprostil.

Pozůstalým po zaměstnanci je zaměstnavatel povinen poskytnout náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením zaměstnance, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých, jednorázové odškodnění pozůstalých a náhradu věcné škody.

NÁHRADA ÚČELNĚ VYNALOŽENÝCH NÁKLADŮ SPOJENÝCH S LÉČENÍM

Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením přísluší podle § 271g odst. 1 ZP osobě, která tyto náklady skutečně vynaložila bez ohledu na to, zda je či není v příbuzenském poměru k zemřelému. Nelze samozřejmě vyloučit, že náklady vynaložil ještě před svou smrtí poškozený zaměstnanec a do jeho smrti mu jejich výše nebyla uhrazena. V tomto případě mají na uhrazení právo dědici. Co se považuje za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, bylo rovněž podrobně popsáno v jarním seriálu. Jde v zásadě o totožné právo, které vzniká zaměstnanci v případě utrpění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání bez následku smrti. I v tomto případě se pozůstalým hradí náklady na cestovné, které byly vynaloženy v souvislosti s návštěvou zaměstnance v nemocnici nebo v jiném léčebném či rehabilitačním zařízení.

NÁHRADA PŘIMĚŘENĚ VYNALOŽENÝCH NÁKLADŮ SPOJENÝCH S POHŘBEM

Jiné právo, které se váže pouze k smrti zaměstnance, je právo na náhradu škody vzniklé za přiměřeně vynaložené náklady spojené s pohřbem. Zákoník práce ve svém ustanovení § 271g odst. 2 ZP taxativně stanoví, o jaké náklady se jedná. Jde o výdaje účtované za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na zřízení pomníku nebo desky do výše nejméně 20 000 Kč, výdaje na úpravu pomníku nebo desky, cestovní výlohy a dále jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým. Výdaje na smuteční ošacení je třeba posuzovat individuálně podle konkrétního případu s ohledem na místní a časové okolnosti. Často se vyskytují otázky, zda když zákon přiznává náhradu za výdaj spojený se zřízením pomníku nebo desky do výše nejméně 20 000 Kč, zda ten, kdo druh nákladu vynaložil, má právo skutečně na nejméně 20 000 Kč, přestože je výše nákladů nižší. Samozřejmě tomu tak není, neboť náhrada škody je v pracovním právu postavena na principu náhrady skutečné škody. Je-li tedy škoda spočívající v úhradě uvedených nákladů nižší než 20 000 Kč, nelze poskytnout plnění vyšší. Osoby blízké jsou definovány v § 22  zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se jedná o příbuzné v řadě přímé, sourozence a manžela nebo partnera podle zákona upravujícího registrované partnerství. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. Náklady spojené s pohřbem se hradí tomu, kdo tyto náklady skutečně vynaložil. Od přiměřených nákladů spojených s pohřbem se odečítá pohřebné poskytované podle předpisů o nemocenském pojištění (zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). V současné době je výše pohřebného stanovena částkou 5 000 Kč a přísluší pouze osobě, která vypravila pohřeb dítěti, které bylo ke dni smrti nezaopatřeným dítětem, nebo osobě, která vypravila pohřeb osobě, která byla ke dni smrti rodičem nezaopatřeného dítěte.

NÁHRADA NÁKLADŮ NA VÝŽIVU POZŮSTALÝCH

Právo pozůstalých na náhradu nákladů na výživu, upravené v ustanovení § 271h ZP, je jedno z nedůležitějších práv v případě smrti zaměstnance, neboť dlouhodobě zajišťuje pozůstalým náhradu na výživu, kterou jim poskytoval nebo byl povinen poskytovat zaměstnanec před svou smrtí, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku. Jde o zpravidla dlouhodobý nárok na náhradu škody, který je uspokojován dílčími měsíčními plněními. Posouzení toho, kdo je pozůstalým zaměstnancem, závisí vždy na konkrétním případu. U osob, kterým zemřelý výživu poskytoval, nebude žádný problém tuto skutečnost prokázat. Problematičtější to však bude u osob, kterým zaměstnanec za svého života výživu poskytoval, aniž by k tomu měl povinnost. Zde bude muset být faktické plnění prokázáno osobou, která nárok na tento druh náhrady škody uplatňuje.

Způsob výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých nebyl až do roku 2007, kdy začal platit nový zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.), právním předpisem konkrétně upraven. Nejprve praxe vycházela z tzv. dílové teorie, kdy se vypočtená náhrada, tvořící rozdíl mezi průměrným výdělkem zemřelého a částkami poskytovaných důchodů přiznaných z důvodu ovdovění a osiření, dělila podle počtu členů domácnosti, s připočtením jednoho dílu na domácnost, a oprávněným osobám pak náležela náhrada jim náležejícího dílu, nepokrytá důchodem z důchodového zabezpečení. Při výpočtu náhrady byl zohledňován i příjem pozůstalého manžela. Posléze se podle soudní judikatury pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých používal způsob podle rozsahu výživného, které náleželo oprávněné osobě podle zákona o rodině. I v tomto případě se do výše poskytované náhrady promítala výše výdělku pozůstalého manžela. Vzhledem k tomu, že oba dva způsoby výpočtu způsobovaly v praxi velké potíže, neboť v zásadě nebylo možné bez soudního rozhodnutí určit výši výživného jednotlivým pozůstalým, která se pochopitelně lišila případ od případu, stanovil nový zákoník práce v zásadě jednoduchou a přehlednou právní úpravu.

Ustanovení § 271i odst. 1 ZP v současné době upravuje výši poskytování předmětné náhrady tak, že pokud zaměstnanec před svou smrtí poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné osobě, přísluší tomuto pozůstalému 50 % průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí,  pokud poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu více osobám, přísluší těmto pozůstalým osobám 80 % tohoto průměrného výdělku. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým; k jejich dosahovanému výdělku se však již nepřihlíží. Náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zaměstnanci podle § 271b odst. 6 ZP v případě, že by nezemřel. Pozůstalí někdy nastolují otázku, v jakém procentním poměru by z celkové částky mělo být právo na úhradu nákladů jednotlivému pozůstalému uhrazeno, neboť zákon tento podíl nijak nestanoví. Podle mého názoru jde o podíly stejné, protože by bylo velmi problematické tuto výši jednotlivým pozůstalým stanovit. Ta se totiž může lišit případ od případu. Vycházíme-li z toho, že za života zaměstnance byl jeho příspěvek na výživu poskytován do rodiny jako celek, aniž by určoval, zda například to které dítě potřebuje v daný okamžik na výživu více či méně, nelze ani po smrti zaměstnance striktně stanovit tomu či onomu pozůstalému určitou procentní část. Například manželka zemřelého, která má v péči dvě děti a která bude nepochybně s prostředky výživného hospodařit, musí jeho vynakládanou výši posuzovat v souladu s potřebami každého dítěte v konkrétní situaci.

Pro určení výše nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je rozhodující průměrný výdělek zemřelého zaměstnance a výše důchodů, které byly přiznány pozůstalým v souvislosti se smrtí zaměstnance, která nastala v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, tedy vdovský, vdovecký a sirotčí důchod. U průměrného výdělku jde o výdělek zjištěný z rozhodného období před vznikem nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, tedy průměrného