Mullah vstoupil do sálu, v němž měl hovořit o zákoutích lidské
touhy. Sál byl prázdný, kromě jednoho podkoního, který seděl v druhé řadě. Mám
mluvit, nebo to mám nechat být? přemýšlel mullah. Nakonec se zeptal podkoního:
Už asi nikdo nepřijde. Co myslíš, mám mluvit, nebo nemám?
Pane, odpověděl podkoní, jsem jen obyčejný muž a moc tomu
nerozumím. Kdybych ale přišel do stáje a zjistil že všichni koně jsou pryč, až
na jednoho, nakrmil bych ho. Mullaha povzbudila odpověď prostého muže a začal
své kázání. Zaníceně hovořil přes dvě hodiny. Na nic nezapomněl a vše mu pěkně
zapadalo do sebe. Cítil se volně jako slavík. Chtěl i od svého posluchače
potvrzení, že jeho řeč byla dobrá.
Jak se ti líbilo kázání? zeptal se a snad ani nečekal nějaká
slova. Jak jsem už řekl, jsem jen obyčejný muž a moc tomu nerozumím,
těžkopádně odpovídal podkoní a pokračoval. A jak jsem taky říkal, kdyby ve
stáji zbyl jediný kůň, nakrmil bych ho. Ale nedal bych mu všechno…