č. 2016/2010 Sb. NSS, Řízení před soudem: uložení pořádkové pokuty

I. Účelem § 44 odst. 1 s. ř. s. je mimo jiné ochrana autority soudu. Deontická povaha soudní autority vyžaduje, aby nebyla v samém základě zpochybněna kompetence soudního orgánu konat své funkce. Správnost závěrů soudu lze kritizovat při respektování limitů oprávněnosti kritiky, přičemž kritiku lze považovat za oprávněnou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného.

II. Hodnotící soud, je-li součástí kritiky závěrů soudu, musí k tomu, aby požíval ochrany svobody projevu, jednak vyvěrat ze skutečnosti, jednak musí být povaze věci přiměřený. Úsudek o tom, že soud není vzdělán v oboru, který se údajně měl v rozhodnutí soudu uplatnit, leč se z povahy věci uplatnit nemohl, stejně jako úsudek o vnitřní mentální rezervaci soudu vůči svému dalšímu vzdělávání představuje kritiku excesivní, neboť postrádá jakéhokoliv věcného podkladu. Zcela neakceptovatelným z obou hledisek je poukaz na zdravotní handicap soudce spojený s pochybností o schopnosti rozhodovat případ kritizujícího účastníka, neboť jde o argumentaci, která zpochybňuje kognitivní schopnosti oponenta domněle objektivizujícím způsobem pouze na základě jeho vnějšího vzezření.

III. Za obsah urážlivého podání odpovídá advokát, který podání v zastoupení svého klienta sepsal, jakkoliv je procesněprávně relevantní obsah podání přičitatelný jeho klientovi jako účastníku řízení.

IV. Advokát je v důsledku povinnosti zakotvené v § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s čl. 17 odst. 1 usnesení č. 1/1997 Představenstva České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, zavázán k vysokému standardu chování vůči soudům, pročež nelze akceptovat u advokáta způsoby, které by případně mohly být za určitých okolností omluvitelné u účastníka řízení (např. při vědomí jeho dlouhodobé frustrace z neúspěšnosti ve vedeném sporu).