dnes je 22.5.2024

Input:

Ještě jednou na téma dominance a submise

1.7.2006, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 5 minut

Svoji nespokojenost s podílem na moci v zaměstnání či v rodině dáváme najevo nejen hlasitými protesty, ale mnohem častěji neverbálními signály.

Nejdůležitější informace z minulého článku: dominantní postoj tělo zvětšuje, submisívní zmenšuje - tvoří se buď plusová či mínusová glazura. Naprostá většina pozdravů, které na světě existují, vychází z mínusové glazury. Úklony, poklony, pukrlata, smekání klobouků, poklekání i padání na břicho před absolutistickým vládcem dává najevo totéž co holé ruce: „Nebudu na tebe útočit.“ Logickou výjimku tvoří pozdravy vojenské. Salutování je plusová glazura a pozdrav Heil Hitler s výrazně vztyčenou pravicí měl funkci mocenskou a zastrašující.

Souhlasné kývnutí má stejný význam. Zmenšením obrysu tělo říká: přijímám tvé rozhodnutí, tvůj názor, podvoluji se. Tajemství bulharského (a zčásti i tureckého) bimbání hlavou na znamení souhlasu nemá dodnes předvědčivé vysvětlení, ale prý už pod vlivem většinové neverbality světa mizí a i Bulhaři začínají vyjadřovat souhlas kývnutím.

Bráníme se uznat autoritu toho, kdo se nám před očima zmenšuje.

Ale dominance (a symetricky i submise, takže pro zjednodušení budeme psát jen o dominanci) je dvojího typu. Jednak je to osobnostní rys - něco, co patří k našemu charakteru. A jednak je to dominance daná rolí, kterou získáme díky vnějším okolnostem. Učitel ve škole je v dominantní roli vůči žákům, ale v jeho třídě je určitě několik dětí, které jsou osobnostně dominantnější než on.

Problém vzniká tam, kde se tyto dvě položky nekryjí. Například člověk se narodí králem a přitom má duši plaché laňky. Nebo má talent vojevůdce a je tradiční muslimskou dcerou. Okolnosti někoho posadí na šéfovskou židli, ale on nemá rád odpovědnost. Tam, kde je mezi osobními dispozicemi a rolí rozpor, vzniká pro jedince i pro okolí značné riziko.

Společnost, ve které žijeme, nevyžaduje mínusové glazury jako sociální normu, jako to dělají dodnes společnosti kastovní. V Evropě ani ten poslední člověk v kariérní řadě nemusí před druhými klopit zraky, hluboce se klanět šéfům a padat na kolena před ředitelem. Ale i tato doba tvrdě zapovídá mínusovou glazuru lidem moci. Podvědomě se bráníme uznat autoritu někoho, kdo se nám před očima zmenšuje. Generál, který by velel vojsku se sklopenou hlavou, prezident společnosti, který se defenzívně choulí, či dětinsky pofňukávající šéfka rozhodně nikomu neimponují. Nevěříme jejich kompetenci a máme sklon ignorovat jejich příkazy.

Ale i naopak: když sotva přijatý mladíček mluví se šéfem s bradou zdviženou a sekretářka diskutuje s ředitelkou s rukama v bok, je zjevné, že jsou nespokojeni se svým podílem na moci, a tím se stávají zdroji potenciálního konfliktu.

A nyní několik praktických rad:

  • nechceme-li působit poraženecky, držme ramena široce rozevřená, nikoli ale zdvižená. Zdvižená ramena už působí útočně. Vždyť říkáme: „Nedělej na mě ramena!“

  • cítíme-li se ohroženi, máme sklon udělat obranné bariérové gesto (například proplést ruce na prsou), což ale brání kontaktu. Jeden z neútočných a sebevědomých postojů jsou ruce spojené za zády. Dodáme si tím pocit jistoty a přitom nevytváříme hradbu. Navíc se skvěle vypne hrudník. Jde to oblíbený postoj učitelů a dalších přednášejících.

  • prosíme-li o něco, nakloňme zlehka hlavu na stranu. Zmenšíme svůj obrys a máme větší naději, že nám druhý vyhoví. Samozřejmě neopomeňme oční kontakt. Můžeme jemně (ale opravdu jen jemně!) položit

Nahrávám...
Nahrávám...