Svoji nespokojenost s podílem na moci v zaměstnání či v rodině
dáváme najevo nejen hlasitými protesty, ale mnohem častěji neverbálními
signály.
Nejdůležitější informace z minulého článku: dominantní postoj
tělo zvětšuje, submisívní zmenšuje - tvoří se buď plusová či mínusová
glazura. Naprostá většina pozdravů, které na světě existují, vychází z
mínusové glazury. Úklony, poklony, pukrlata, smekání klobouků, poklekání
i padání na břicho před absolutistickým vládcem dává najevo totéž co holé ruce:
„Nebudu na tebe útočit.“ Logickou výjimku tvoří pozdravy vojenské. Salutování
je plusová glazura a pozdrav Heil Hitler s výrazně vztyčenou pravicí měl funkci
mocenskou a zastrašující.
Souhlasné kývnutí má stejný význam. Zmenšením obrysu tělo
říká: přijímám tvé rozhodnutí, tvůj názor, podvoluji se. Tajemství bulharského
(a zčásti i tureckého) bimbání hlavou na znamení souhlasu nemá dodnes
předvědčivé vysvětlení, ale prý už pod vlivem většinové neverbality světa mizí
a i Bulhaři začínají vyjadřovat souhlas kývnutím.
Bráníme se uznat autoritu toho, kdo se nám před očima
zmenšuje.
Ale dominance (a symetricky i submise, takže pro zjednodušení budeme
psát jen o dominanci) je dvojího typu. Jednak je to osobnostní rys -
něco, co patří k našemu charakteru. A jednak je to dominance daná rolí,
kterou získáme díky vnějším okolnostem. Učitel ve škole je v dominantní roli
vůči žákům, ale v jeho třídě je určitě několik dětí, které jsou osobnostně
dominantnější než on.
Problém vzniká tam, kde se tyto dvě položky nekryjí. Například
člověk se narodí králem a přitom má duši plaché laňky. Nebo má talent vojevůdce
a je tradiční muslimskou dcerou. Okolnosti někoho posadí na šéfovskou židli,
ale on nemá rád odpovědnost. Tam, kde je mezi osobními dispozicemi a rolí
rozpor, vzniká pro jedince i pro okolí značné riziko.
Společnost, ve které žijeme, nevyžaduje mínusové glazury jako
sociální normu, jako to dělají dodnes společnosti kastovní. V Evropě ani ten
poslední člověk v kariérní řadě nemusí před druhými klopit zraky, hluboce se
klanět šéfům a padat na kolena před ředitelem. Ale i tato doba tvrdě
zapovídá mínusovou glazuru lidem moci. Podvědomě se bráníme uznat
autoritu někoho, kdo se nám před očima zmenšuje. Generál, který by velel vojsku
se sklopenou hlavou, prezident společnosti, který se defenzívně choulí, či
dětinsky pofňukávající šéfka rozhodně nikomu neimponují. Nevěříme jejich
kompetenci a máme sklon ignorovat jejich příkazy.
Ale i naopak: když sotva přijatý mladíček mluví se šéfem s bradou
zdviženou a sekretářka diskutuje s ředitelkou s rukama v bok, je zjevné, že
jsou nespokojeni se svým podílem na moci, a tím se stávají zdroji
potenciálního konfliktu.
A nyní několik praktických rad:
-
nechceme-li působit poraženecky, držme ramena široce rozevřená,
nikoli ale zdvižená. Zdvižená ramena už působí útočně. Vždyť říkáme: „Nedělej
na mě ramena!“
-
cítíme-li se ohroženi, máme sklon udělat obranné bariérové gesto
(například proplést ruce na prsou), což ale brání kontaktu. Jeden z neútočných
a sebevědomých postojů jsou ruce spojené za zády. Dodáme si tím pocit jistoty a
přitom nevytváříme hradbu. Navíc se skvěle vypne hrudník. Jde to oblíbený
postoj učitelů a dalších přednášejících.
-
prosíme-li o něco, nakloňme zlehka hlavu na stranu. Zmenšíme
svůj obrys a máme větší naději, že nám druhý vyhoví. Samozřejmě neopomeňme oční
kontakt. Můžeme jemně (ale opravdu jen jemně!) položit…
