Na hranici mezi rychlostí a zběsilostí

     Orison Swett Marden, americký autor, který žil v klidnějších časech konce předminulého a začátku minulého století, tvrdil, že svět náleží vítězi a vítězem může být každý, kdo má dost vytrvalosti a rychlosti. O tom, kam se s touto strategií můžete dopracovat, vezmete-li slova klasika příliš vážně, svědčí příběh jednadvacetiletého německého studenta Moritze Erharda, který absolvoval stáž v londýnské pobočce Bank of America Merrill Lynch. Za své ambice zaplatit příliš vysokou cenu. Vysněné místo s vynikajícím nástupním platem, vykoupené nekonečnými přesčasy, nakonec nevydrželo jeho srdce.

     O. S. Marden nebyl jediný, kdo se mýlil. G. B. Shaw odhadoval, že od roku 2000 budou lidé pracovat pouze 2 hodiny denně a B. Franklin šel ještě dále, když tvrdil, že to nebude víc než 4 hodiny týdně. A realita? Tu známe všichni až příliš dobře. Pracujeme stále rychleji a usilovněji, dovolenou převádíme do dalšího roku a práce hladově ukusuje z koláče času původně vyhrazenému odpočinku, rodině, koníčkům a přátelům. Moderní technologie navíc umožňují, že před svým nadřízeným neutečeme ani do hor, k moři, na chatu či domů. Dostihne nás všude a vleze nám i do postele.

     Příliš mnoho práce ale neznamená větší kvalitu. Unavení, nemocní či stresovaní jedinci podávají automaticky nižší výkon. Můžeme si sice odsedět svých osm hodin a dokonce k tomu přidat i pár hodin navíc pro „očko“ u šéfa, nicméně očekávaný efekt se zpravidla nedostaví. Některé věci prostě potřebují čas a pomalé tempo, ať již jde o strategické plánování, kreativní vymýšlení či navazování nových obchodních a pracovních vztahů, a nespokojí se s drobty pozornosti, které jim uděluje naše vyčerpaná mysl.

     Když zdravý rozum se svými argumenty nestačí, lze si vzít k ruce výzkumy. Podle Mezinárodní organizace práce jsou zaměstnanci v Belgii, Francii, Norsku a Holandsku produktivnější než jejich američtí kolegové, kteří tráví v…