dnes je 30.11.2022

Input:

Nález 1/2006 SbNU, sv. 40, Ke vztahu určovací žaloby podle občanského soudního řádu a restituce majetku; K retroaktivitě; K opuštění věci (derelikci)

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 1

I. ÚS 185/05

Ke vztahu určovací žaloby podle občanského soudního řádu a restituce majetku
K retroaktivitě
K opuštění věci (derelikci)

1. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím určení. Žaloby domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádají prvek, který je k jejich projednání nezbytný - naléhavý právní zájem žalobce na určení právního stavu, bez nějž by se vztah žalobce k věci stal nejistým. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na určení nahrazuje u určovacích žalob aktivní legitimaci žalobce, lze konstatovat, že takové žaloby nemohou mít naději na úspěch. V daném případě o to více, že stěžovatelova tvrzení směřují zřetelně k uplatnění titulu restitučního, jenž aplikaci obecných předpisů a užití určovacích žalob vylučuje. Ústavní soud opakovaně, naposledy v citovaném stanovisku konstatoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů. Pokud se tedy stěžovatel prostřednictvím restitučních předpisů vrácení majetku nedomáhal, prostřednictvím určovací žaloby tak může činit pouze za předpokladu, že se nejednalo o restituční titul a při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ústavní soud takový zájem dovodit nemohl a pouze z požadavku zajištění listiny, na jejímž základě by bylo možné v katastru nemovitostí vlastnické právo zapsat, nevyplývá.

2. Závěr, že jednání, které nemělo právní účinky v době, kdy bylo (bylo-li vůbec) subjektem tohoto úkonu učiněno, těchto účinků s následky pro něj v okamžiku tohoto jednání nepředvídatelnými nabývá po přijetí nové právní úpravy, je neudržitelný a znamená ve svém důsledku přímý zásah do principu právní jistoty jako základu právního státu vůbec. Takový výklad totiž znamená uplatnění principu retroaktivity, jevu v občanském právu veskrze nežádoucího, a nerespektování obecně uplatňovaných výkladových zásad. Občanský zákoník č.40/1964 Sb. sám ve svých přechodných ustanoveních stanoví, že pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; avšak vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se posuzují podle dosavadních předpisů (§ 498). Na tuto problematiku shodně upozorňuje jeho důvodová zpráva: „Z důvodů ochrany nabytých práv osnova zásadně nepřipouští, aby se podle jejích ustanovení posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva. Zda právní vztah tu je a jaký, posuzuje se u právních vztahů vzniklých před 1. dubnem 1964 podle dřívějšího práva. Podle dřívějších předpisů posuzují se nároky, které vznikly před tímto datem. Zároveň

Nahrávám...
Nahrávám...