dnes je 22.5.2024

Input:

Prevence vyhoření - klíčové kroky k harmonii a produktivitě

13.5.2024, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 11 minut

2024.10.03
Prevence vyhoření – klíčové kroky k harmonii a produktivitě

Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Můžeme bez velké nadsázky mluvit o epidemii 21. století. Burn-out, syndrom vyhoření, se může týkat nás všech. Jak mu předejít?

Nechce-li organizace přijít o své důležité, kvalifikované zaměstnance, zastávající často odpovědné a manažerské pozice, vyplatí se čelit riziku jejich vyhoření. Předpokladem je porozumět projevům narůstajícího vyhoření, jeho příčinám a najít způsoby, jak mu předejít. Syndrom vyhoření, ve větší či menší míře, postihuje zaměstnance většinou mezi 40 a 50 léty, tedy v době, kdy jejich pracovní schopnosti i výkonnost bývají na vrcholu. Ve zvýšené míře se týká osob kvalifikovaných a nevyhýbá se ani zaměstnancům zastávajícím důležitá místa.

PROJEVY VYHOŘENÍ

K vyhoření zpravidla nedochází naráz, naopak, předcházejí mu dlouhodobější příznaky. Pokud si je uvědomíme včas, lze mu i snáze předejít.

K hlavním projevům narůstajícího vyhoření patří dlouhodobý pocit napětí či nervozity, pokles schopnosti soustředění, zvýšená či trvalá únava a vyčerpanost, zvýšený sklon k podrážděnosti či neustálý spěch zaměstnance, provázený pocitem, že mu na nic nezbývá dostatek času. Postupně se pak k nim řadí i ztráta zájmu o svou práci jako takovou. Práce se zaměstnanci jeví stále více jako ubíjející, nudná a neinspirativní, a postupem času se na ni dokonce může stát i alergickým. Důsledkem těchto projevů bývá pokles výkonnosti, tedy nutnost vynakládat na stejné množství práce více času a energie, ale i neschopnost přerušit práci, odjet na dovolenou nebo několik dnů relaxovat.

Neméně vážné projevy vyhoření mohou provázet i osobní život zaměstnance a jeho zdravotní stav. Patří k nim například bolesti hlavy, zvýšený slon k úzkostnosti a depresi, ale i fyzické příznaky v podobě častějšího sklonu k nachlazení, žaludečním nevolnostem, oslabení imunitního systému, ztrátě chuti k jídlu apod. Projevem může být i sklon k nejrůznějším závislostem, například ke konzumaci kávy, cukru, jídla, alkoholu, případně drog, rozšiřování stereotypních denních či týdenních rituálů, nedostatek pohybu či cvičení, nepravidelné stravování, například konzumování jídel u počítače, u televize, po cestě, v autě apod. K ještě vážnějším může patřit nespavost a nedostatek spánku, tj. dlouhodobější sklon spát méně než sedm hodin denně.

O hrozícím syndromu vyhoření nemusí pochopitelně svědčit všechny uvedené symptomy. Jeho příznakem však je, vyskytne-li se jich větší počet pohromadě.

Příklad

Příkladem je muž, který po 13 letech ve funkci country managera u mezinárodní farmaceutické společnosti začal svou práci tak nesnášet, že ji byl nucen přes dobré pracovní podmínky prakticky okamžitě opustit. Podle své vlastní výpovědi při rozhovoru s autorem tohoto článku se stal alergický na své spolupracovníky, a marketing firemních produktů, který byl hlavní náplní jeho činnosti, se mu stal doslova odporný. Jakákoli zmínka o firemní administrativě v něm vyvolávala pocit nevolnosti. Svou situaci nakonec vyřešil tím, že si našel koníčka, blízkého své profesi, a to včelařství, a vytvořil rodinnou firmu na výrobu a prodej včelích produktů, ve které se cítí velmi dobře.

PŘÍČINY VYHOŘENÍ

Okolnosti vedoucí k vyhoření souvisejí jak s povahou práce, způsobem jejího řízení či vztahy na pracovišti, tak s určitými osobními vlastnostmi a zvyklostmi zaměstnance a způsobem jeho osobního života. Vyhoření tak většinou má své pracovní i osobní příčiny.

Pracovní příčiny vyhoření

Pracovní příčiny vyhoření souvisí většinou s dlouhodobějším či dokonce chronickým pracovním stresem. Stres je přirozenou součástí pracovního života. Neplatí to však o stresu, který je svou povahou zbytečný. Pracovní stres, který k syndromu vyhoření vede, není většinou stresem vyvolaným mimořádnými nároky či požadavky práce. Vyšší či dočasně zvýšené požadavky práce (které nejsou neřešitelné) jsou často spíše prospěšné a stimulující: vedou totiž k pocitům výzvy, a pokud je zaměstnanec překoná, i k pocitům úspěšnosti, které jeho motivaci naopak povzbuzují.

Stres, který k vyhoření přispívá, je většinou stresem spojeným s neřešitelnými úkoly, špatnou organizací práce, s její monotónní povahou, nedostatečnými pravomocemi, se špatnými vztahy na pracovišti, s pocity nespravedlnosti, nemožností plně uplatnit své pracovní schopnosti, a být tak v práci úspěšný, a současně i stereotypní povahou pracovního života. Tedy s okolnostmi, které zaměstnanec zpravidla nemůže sám či plně ovlivnit.

Zbytečný stres na pracovišti tak bývá do značné míry spojen s nedostatečnými řídicími a organizačními schopnostmi vedoucích. Pramení totiž z nerealistických termínů či špatného řízení času organizace, z neschopnosti správně stanovit priority, nerozhodnosti, neochoty delegovat a zvýšit rozhodovací pravomoci pracovníků, z neřešených konfliktů, častých změn pracovních úkolů, nedostatečných informací, nezájmu o potřeby zaměstnanců, ale i nevhodného výběru osob na důležitá místa. K jeho příčinám patří i neobjektivní hodnocení, nevhodné podávání kritiky, chybějící uznání za dobře vykonanou práci či nerespektování schopností zaměstnanců.

Specifickým zdrojem zbytečného stresu je i "řídicí styl" opírající se o utajování skutečností, zákulisní jednání či příliš časté kontroly plynoucí z nedůvěry ke spolupracovníkům. Svou roli při jeho vzniku hrají však často i nevhodné osobnostní rysy vedoucích. Jde o situace, kdy vedoucí místa zastávají osoby psychicky nevyrovnané, nejisté, se sníženou sociální či emocionální inteligencí. Může jít i o osoby, které stresu samy snadno podléhají, osoby se sklonem k perfekcionismu, nadměrnému soutěžení, s přílišnou snahou vyniknout, nedůvěrou k ostatním, s tendencí k agresivitě a pomstychtivosti apod.

Osobní faktory vyhoření - nezdravý životní styl

Práce nemusí být jediným zdrojem chronického stresu, který syndrom vyhoření vyvolává. K příčinám vyhoření může patřit i zvýšený či chronický stres pramenící z dalších životních povinností, například rodinných, rodičovských, vztahových apod.

K nejčastějším osobním faktorům zvyšujícím riziko vyhoření patří však dvě hlavní, vzájemně spjaté okolnosti, a to sklon k workoholismu, tj. závislosti na práci, a neschopnost relaxovat, resp. udržovat rovnováhu mezi pracovním a osobním životem.

Na práci se lidé mohou stát závislými stejně jako na alkoholu nebo drogách; k symptomům této závislosti patří neschopnost se od práce odpoutat, ať již po skončení pracovní doby, o víkendech či v době dovolené, či prožívat, při odloučení od práce, určitý abstinenční syndrom.

Závislost na práci vede však zřídka k vyšší osobní produktivitě, a dříve nebo později přináší i hrozbu osobní vyhoření.

Workoholismus pramení většinou ze dvou hlavních zdrojů. Prvým je tendence využívat práci jako náhradní či zástupnou aktivitu, většinou v důsledku vědomého či nevědomého přání uniknout před jinými požadavky života. Může jít i o důsledek toho, že postižený si není schopen vytvořit dostatečný repertoár jiných aktivit, přinášejících mu zábavu či uspokojení. Druhým zdrojem workoholismu bývá snaha působit dojmem nepostradatelnosti, tedy ukázat ostatním, jak jsme důležití. Lidé, kteří této snaze propadají, se navíc většinou domnívají, že trvalé zaneprázdnění je známkou úspěšnosti nebo dokonce jedinou cestu k úspěchu.

Osoby zaujaté prací jako takovou, však nepatří k nejproduktivnějším, mimo jiné i proto, že je na práci nezajímají výsledky, ale spíše možnost trvalého zaneprázdnění. Navíc ztrácejí i schopnost relaxace a získávání nových podnětů z jiných oblastí života. I přes své "pracovní nasazení" tak v důsledku své klesající výkonnosti postupně ztrácejí pro svou organizaci cenu.

PĚT KROKŮ K PREVENCI VYHOŘENÍ

Hlavní příčiny, které k poklesu pracovní motivace či dokonce syndromu vyhoření vedou, naznačují, jak riziku tohoto syndromu předcházet. Z hlediska zaměstnavatele, usilujícího o jeho prevenci, lze odpovídající nástroje rozdělit do pěti kroků.

Prvním z nich je snaha omezit zbytečný

Nahrávám...
Nahrávám...