Dva přátelé pěstovali růže. První z nich se rád těšil z jejich
krásy a vůně, chodíval k nim meditovat. Druhý ty nejkrásnější květy řezal a
rozdával kolemjdoucím.
Co to děláš? vytýkal mu první. Proč se šidíš o radost ze svých
růží a o jejich vůni?
Růže zanechávají vůni na rukou těch, kdo je darují, odpověděl
mu klidně ten druhý.
(Podle Bruna Ferrera: Živá voda pro
duši)
Dávat či nedávat?
Za dáváním je vždy jistá míra nesobeckosti nebo naopak
sobeckosti. Prahneme-li po odměně za nějaký dobrý skutek - třeba ve formě
uznání druhých lidí - stává se dávání poněkud sobeckým. Podle toho, jak kdo
komu dává, nedává či odmítá dávat, lze nahlédnout do charakteru člověka.
Akt dávání má dva účinky: na obdarovaného a na dárce. Nezištný
dárce se stává méně sebestředným, získává nadhled, porozumění pro lidi a také
dobré naladění. Kdo dává bez myšlenky na odměnu a ochuzuje se o něco, čeho má
sám málo, je odměněn radostí z toho, že může někomu pomoci, potěšit,
povzbudit.
Dávání by měla předcházet upřímná komunikace o potřebách a
přáních. Lidé si ale často neuvědomují své skutečné potřeby, dávají přednost
pomíjivým a okamžitým přáním. Dávání proto může…