Některé pojmy v personální práci používáme tak běžně, že ani nepřemýšlíme nad tím, zda se jedná o právní definici. Platí to i o pojmu "řidič referentského vozidla", příp. "řidič referent". Všichni tento pojem známe a zcela běžně používáme. Zaměstnanci i zaměstnavatelé si pod ním dovedou představit reálnou situaci, ale znalost právní úpravy a souvislosti s tím spojené už tak známé nejsou. Důvod spočívá především v tom, že se jedná o výkon práce nebo formu použití dopravních prostředků, která není upravena zákoníkem práce ani jinými právními předpisy. Při výkonu závislé práce ale není výjimečné, aby někteří zaměstnanci (ať častěji, či méně často) v souvislosti s výkonem práce mimo pracoviště používali služební automobil. "Řidič referent" proto není nic neobvyklého.
Pokusím se nastínit alespoň některé základní právní souvislosti, na co si dát pozor a na co pamatovat, a právní řešení situací, které mohou při svěření služebního vozidla referentským způsobem nastat. Většina výkladů či článků na toto téma se totiž týká výhradně rozsahu povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance ve vztahu ke školení o BOZP.
JE ROZDÍL MEZI ŘIDIČEM REFERENTEM A ŘIDIČEM Z "POVOLÁNÍ"?
Ano, je. Rozlišit obě skupiny je ale jednoduché. Řidičem z "povolání" označujeme zaměstnance, zpravidla v pracovním poměru nebo méně často i v pracovněprávním vztahu na základě dohody o pracovní činnosti či dohody o provedení práce, který má sjednaný druh práce řidič. Druh práce řidiče může být blíže určen např. jako řidič nákladního auta, osobního auta, autobusu či jiného vozidla. Řidičem z "povolání" je tedy zaměstnanec, který má sjednaný druh práce řidič, bližší vymezení druhu práce podle typu vozidla na tomto závěru nic nemění. Tento zaměstnanec je povinen vykonávat práci řidiče a zaměstnavatel je povinen zaměstnanci tento druh práce přidělovat (viz § 38 ZP). Při výkonu této práce je řidič povinen dodržovat povinnosti, které jsou stanoveny nejen zákoníkem práce, ale i předpisy o řízení motorových vozidel (mimo jiné i zákon č. 361/ 2000 Sb., o silničním provozu). Zaměstnavatel může tomuto zaměstnanci nařídit výkon práce řidiče, může mu tuto práci nařídit i jako práci přesčas. Pokud zaměstnanec vykonává práci řidiče nad stanovenou týdenní pracovní dobu, jde o práci přesčas, protože koná práci, kterou má sjednánu v pracovní smlouvě. Musí se také podrobit povinnému školení BOZP týkajícího se řidičů z povolání.
Na rozdíl od shora uvedeného řidič referentského vozidla jako druh práce nemá sjednáno řízení motorového vozidla. Je opět bez významu, o jaký pracovněprávní vztah se jedná, u všech tří základních je to stejné (viz § 3 ZP). Pojem řidič referentského vozidla není definován žádným právním předpisem. Zvykově se za řidiče referentského vozidla označuje zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel sjednal jiný druh práce než řidič (často obchodní zástupce, kontrolor, servisní pracovník apod., ale může to být jakýkoliv druh práce), a navíc se dohodl se zaměstnancem na tom, že bude k výkonu práce používat svěřené referentské vozidlo. Efektivnost tohoto řešení pro zaměstnavatele spočívá ve zvýšení produktivity práce, ale i pro zaměstnance je doprava referentským vozidlem často pohodlnějším řešením než veřejná doprava. Ale to je pravda jenom do určité míry, protože se musí zvažovat četnost přesunů referentským vozidlem, počet najetých kilometrů, náročnost výkonu práce apod. Svěřením referentského vozidla se šetří čas strávený přesunem z jednoho místa na druhé v průběhu směny, je-li to pro výkon práce nezbytné, nebo na počátku nebo konci směny. V tom spočívá právě efektivita a produktivita výkonu práce zaměstnance, který je do pracovněprávního vztahu zaměstnavatelem přijímán proto, aby konal sjednaný druh práce, rychlost přesunu proto šetří jeho čas na vlastní výkon práce a tím se zvyšuje efektivita i pro zaměstnavatele.
K ŘÍZENÍ REFERENTSKÉHO VOZIDLA JE POTŘEBNÁ DOHODA SE ZAMĚSTNANCEM
Pokud zaměstnavatel vyžaduje od zaměstnance, aby konal práci v jiném než sjednaném místě, má právo na náhradu nákladů, které se obecně označují jako cestovní náhrady a jsou upraveny v § 151 – § 189 ZP. Mezi cestovní náhrady také patří jízdní výdaje za cesty do jiného místa výkonu práce. Cestu lze vykonat veřejnými hromadnými dopravními prostředky, zaměstnavatel pak zaměstnanci poskytne náhradu jízdních výdajů. Poskytování těchto náhrad však může vyřešit i tak, že zaměstnanci svěří k výkonu sjednaného druhu práce motorové vozidlo. Může se jednat o vozidlo, jehož vlastníkem je, ale to není podmínkou. Může se jednat i o vozidlo, které může používat v nájmu, na základě leasingu či jiných smluv.
Podstatné ale je, že pokud zaměstnavatel potřebuje, aby se zaměstnanec dopravoval do jiného místa výkonu práce referentským vozidlem, musí se na tom se zaměstnancem dohodnout. Bez dohody nelze zaměstnanci, který má sjednán např. druh práce obchodní zástupce, řízení referentského vozidla jednostranně nařídit, a to ani v případě, že zaměstnavatel stanovil řízení motorového vozidla jako požadavek pro výkon práce. Pokud zaměstnavatel stanoví mezi požadavky kladené na výkon práce i řidičské oprávnění, protože vyžaduje, aby se zaměstnanec na pracovní cesty nebo cesty mimo pravidelné pracoviště přepravoval referentským vozidlem, může to být při odmítnutí ze strany zaměstnance důvodem pro výpověď ze strany zaměstnavatele podle § 52 písm. f) ZP, protože zaměstnanec nesplňuje bez zavinění požadavky pro řádný výkon této práce. Zaměstnavatel však nemůže nesouhlas zaměstnance s řízením referentského vozidla považovat za porušení povinností, protože právní úpravou tato povinnost zaměstnance stanovena není.
Sjednání dohody není žádným právním předpisem (zákoníkem práce ani občanským zákoníkem) výslovně upraveno, není proto ani stanovena forma a obsah této smlouvy. Smlouvu lze proto sjednat i ústně. Ústní sjednání smlouvy se ale vždy hůře prokazuje, pokud následně vznikne spor smluvních stran ohledně toho, zda a s jakým obsahem byla sjednána. V dohodě lze sjednat jakékoliv podmínky použití referentského vozidla podle konkrétních okolností (např. povinnost parkování vozidla na určeném místě, povinnost vozit jiné osoby), na kterých budou mít smluvní strany zájem nebo které budou považovat za potřebné upravit a na nichž se shodnou.
Sjednání smluv se řídí i pro pracovněprávní účely podpůrně ustanoveními občanského zákoníku. Sjednání smlouvy upravují § 1724 až § 1766 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"). Smlouvou projevují strany vůli zřídit závazek a řídit se obsahem smlouvy. Podle § 1725 NOZ je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně smlouvu ujednat a určit její obsah. Podle § 1759 NOZ smlouva strany zavazuje a lze ji změnit či zrušit jen se souhlasem všech stran. Smlouva musí mít písemnou formu, pokud to zákon stanoví nebo si tak smluvní strany dohodnou. Dohodnou-li se strany, že pro uzavření smlouvy užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i tehdy, projeví-li jedna strana vůli, aby smlouva byla uzavřena…
