č. 1391/2007 Sb. NSS, Veřejné zdravotní pojištění: církve a jejich duchovní jako plátci pojistného
č. 1391/2007 Sb. NSS
Veřejné zdravotní pojištění: církve a jejich duchovní jako plátci pojistného
k § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro pojistné období 1999 až 2002 (v textu též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“)
Pojistné na zdravotní pojištění jsou ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v postavení pojištěnce jako zaměstnance účastného nemocenského pojištění a zaměstnavatele povinni platit duchovní církví (náboženských společností) a tyto církve (náboženské společnosti), pokud jde mezi nimi o vztah, jenž církev vůči státu v oblasti práva sociálního zabezpečení (včetně zdravotního pojištění) označí za zaměstnanecký a ve kterém se bude z hlediska veřejného práva chovat jako zaměstnavatel.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2006, čj. 6 Ads 33/2005-52)
Věc: Mgr. Zdeněk D. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR o pojistné na veřejném zdravotním pojištění a o penále, o kasační stížnosti žalobce.
Okresní pojišťovna Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky hlavního města Prahy platebními výměry ze dne 21. 11. 2002 uložila žalobci povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění a penále za období od 16. 2. 1999 do 21. 10. 2002. Pojišťovna vyšla ze zjištění, že žalobce jako osoba bez zdanitelných příjmů nehradil v tomto období v zákonem stanoveném termínu pojistné na zdravotní pojištění. Žalobce ovšem v rámci správního řízení před vydáním platebních výměrů ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2002 uvedl, že je od roku 1993 ve službách Církve československé husitské a jeho služební poměr duchovního dosud nezanikl. Nebyl podle jeho názoru rozvázán ani dohodou stran, ani jednostranným právním úkonem. Vyzval rovněž Okresní pojišťovnu VZP, aby předložila doklad, na základě kterého dospěla k závěru, že služební poměr žalobce k církvi zanikl, a zdůvodnila, proč je veden jako osoba bez zdanitelných příjmů. Na podporu svého tvrzení rovněž žalobce uvedl, že není ani v evidenci uchazečů o zaměstnání, a doložil potvrzení úřadu práce, že nemůže být zařazen do evidence, jelikož jeho pracovněprávní vztah stále trvá. Okresní pojišťovna VZP námitky žalobce neshledala důvodnými a platební výměry vydala.
Žalobce v odvolání uvedl, že Církev československá husitská sice oznámila žalované ukončení služebního poměru žalobce ke dni 23. 6. 1993, avšak žalobce již v roce 1997 Okresní pojišťovnu VZP upozornil na neplatný postup plzeňské diecéze Církve československé husitské s tím, že diecéze není podle vnitřních předpisů církve oprávněna rozvázat služební poměr s duchovním. Neoprávněnost postupu církve ve věci rozvázání služebního poměru dokládal žalobce pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, který k odvolání připojil. Tímto rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 přiznal žalobci proti Církvi československé husitské náhradu škody spočívající v ušlé mzdě za období od 20. 7. 1993 do 30. 4. 1995. Žalobce se přitom v řízení předcházejícím rozsudku domáhal…
