dnes je 22.5.2024

Input:

č. 1398/2007 Sb. NSS, Daň z příjmů: výdaje na pracovní cesty

č. 1398/2007 Sb. NSS
Daň z příjmů: výdaje na pracovní cesty
k § 24 odst. 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2002
Daňově uznatelnými výdaji jsou podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, náhrady za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách, vyplacené zaměstnavateli zaměstnancům v souladu s platnými právními předpisy. Pro posouzení nároků zaměstnanců a následnou uznatelnost poskytnutých náhrad jako nákladů daňových je pak rozhodující vymezení pravidelného pracoviště. Pokud je jako místo výkonu práce sjednáno širší území (okres, kraj), je nutné uzavřít dohody o pravidelném pracovišti vždy. U zaměstnanců s častou změnou pracoviště, vyplývající ze zvláštní povahy povolání, pak zákon připouští dohodnout jako pravidelné pracoviště místo pobytu (bydliště).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2007, čj. 10 Ca 49/2007-36)
Věc: Společnost s ručením omezeným R. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob.

Finanční úřad ve Vimperku vydal dne 17. 7. 2006 dodatečný platební výměr za zdaňovací období roku 2002, ve kterém doměřil žalobci na dani z příjmů právnických osob částku 51 150 Kč.
Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru se žalobce odvolal. O odvolání rozhodl žalovaný dne 23. 2. 2007 tak, že změnil rozhodnutí správce daně (dodatečně vyměřenou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 snížil na částku 49 910 Kč). Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že námitce žalobce ohledně částky 4050 Kč za pozvánky, vstupenky pro obchodní partnery na výstavu PRAGODENT 2002 vyhověl a upravil základ daně i daňovou povinnost ve prospěch žalobce. Neuznal však jako daňově uznatelné výdaje částku 161 293,80 Kč, kterou žalobce zaúčtoval jako cestovní náhrady vyplacené za použití soukromého vozidla Josefu L. Stalo se tak s odůvodněním, že cestovní příkazy jednak nevyhovují požadavkům zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (dále jen „zákon č. 119/1992 Sb.“). Není z nich zřejmý počet míst, které pracovník Josef L. navštívil, ani přesný časový rozpis pracovních cest. Dále pak z cestovních příkazů nevyplynulo, že by Josef L. opustil v pracovní smlouvě uvedené místo výkonu práce, tedy území severních, západních, východních a středních Čech. Pokud se tak stalo, jednalo se o jižní Čechy, kde je sídlo žalobce, a tudíž takovou cestu žalovaný nepovažoval za cestu služební, ale za cestu do zaměstnání. Proto uzavřel, že Josefu L. nevznikl nárok na náhrady výdajů vzniklých při pracovních cestách, a tak tyto náklady neuznal ve smyslu § 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. jako daňové výdaje. Argumentaci žalobce ohledně daňové uznatelnosti těchto výdajů a jím předložené doklady, včetně vnitropodnikové směrnice z 1. 4. 2000, žalovaný neakceptoval.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které nejprve zdůraznil, že podstata sporu je v tom, zda prostředky vyplacené žalobcem v roce 2002 jeho zaměstnanci Josefu L. jsou oprávněnými výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaný
Nahrávám...
Nahrávám...