č. 721/2005 Sb. NSS, Azyl: aplikační přednost mezinárodního práva
č. 721/2005 Sb. NSS
Azyl: aplikační přednost mezinárodního práva
k § 16 odst. 1 písm. g) a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
k čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.)
V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Azs 343/2004-56)
Prejudikatura: srov. č. 409/2004 Sb. NSS.
Věc: Svitlana M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný dne 30. 12. 2003 zamítl žádost žalobkyně o azyl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2004 zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost a zejména protestovala proti tomu, že se krajský soud nevyjádřil k jejímu tvrzení, že ji žalovaný zkrátil na jejích právech, jestliže u ní nenalezl přítomnost překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. Připomněla, že § 91 zákona o azylu je odrazem mezinárodních závazků vyplývajících pro Českou republiku z čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (dále též „Ženevská úmluva“), jež zakotvuje zásadu „non-refoulement“. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila na aplikační přednost mezinárodních smluv před obyčejným vnitrostátním právem a na rozdílnost dikce článku 33 odst. 1 Ženevské úmluvy a definice pojmu „uprchlík“ obsažené v článku 1 písm. A odst. 2 téže úmluvy. Jestliže žalovaný vůbec neposoudil její žádost, tedy žádost uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, pohledem zásady „non-refoulement“, rezignoval na závazky vyplývající pro Českou republiku z této části mezinárodního práva. Vedle toho z čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, publikované pod č. 143/1988 Sb., vyplývá závazek nevydat osobu do státu, kde by jí hrozilo mučení. I na tento závazek žalovaný rezignoval.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Stěžovatelka má pravdu ve svém tvrzení o nezpochybnitelné aplikační přednosti mezinárodních smluv zahrnutých do vymezení článku 10 Ústavy, podle něhož „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Není sporu ani o tom, že takovou mezinárodní smlouvou mající tuto aplikační přednost je i Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a k ní se vážící Protokol týkající se…
