dnes je 13.11.2024

Input:

Autokontakty, aneb když ztrácíme půdu pod nohama

1.10.2006, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 5 minut

Dotek má - podobně jako úsměv - velkou léčivou sílu. Uklidňuje, utišuje, podporuje. Pokud si totéž dopřejeme sami sobě, hovoříme o autokontaktech. Co na nás prozrazují?

Mezi takřka nespočetným množstvím gest, která vytvořily věky a kultury, etnika a rasy, mají speciální místo autokontakty. Míní se tím neuvědomělý, většinou velmi rychlý dotek vlastního těla v odpověď na nějakou znepokojivou či trapnou situaci, na leknutí a ztrátu jistoty.

V šedesátých letech provedli ve Velké Británii experiment s takzvanou šokující otázkou. Lidé, kteří neměli ani tušení, že se právě stali pokusnými osobami, dostali řadu věcných dotazů: jméno, datum narození, bydliště - prostě neškodné informace, které zodpovídávali na úřadech běžně. A náhle zdánlivý úředník položil velmi intimní otázku, která se týkala jejich sexuální orientace. Pro úzkoprsé konzervativní Brity tehdejších let to musel být opravdový šok. 98 % z nich se bezprostředně po otázce dotklo svého těla, tedy dopustilo se autokontaktu.

Tato okamžitá, vůlí nekontrolovaná reakce na leknutí je víc než obvyklá. Dotek konejší. Chceme-li uklidnit někoho vylekaného či zoufalého, dotkneme se ho. Podle míry naší důvěrnosti ho buď poplácáme, pohladíme, obejmeme či vezmeme za ruku. Ale jsme-li ve stresu my sami a zrovna není k dispozici nikdo, kdy by nám poskytl toto chlácholení, poskytneme si ho sami. Nejčastěji je to dominantní ruka, která rychle vyletí a někde na těle si najde místo k přistání, méně často jsou to ruce obě. Autokontakt je velmi zjevná známka ztráty jistoty.

Teď se ptejme, kam toto gesto zamíří a co to znamená. Ale mějme zároveň na paměti, že všechny tyto interpretace jsou většinové - to jest prosazují se nejčastěji - ale Vaše individuální zvyky mohou být zcela odlišné.

Vyletí-li ruka k čelu nebo k vlasům, převažuje snaha zpracovat problém intelektuálně, zapojit do práce především rozum. Gesto jako by řeklo: „Moment moment, tohle si musím dobře rozmyslet!“ Však si povšimněme, jak i jiná gesta v souvislosti s intelektem míří k čelu. Tam se ťukneme, když dostaneme nápad, tam se pleskneme, když chceme říci: „To jsem ale truhlík!“ Tam se mneme ve snaze vyluštit rébus a tam si klepáme, když chceme naznačit, že ten pán v dohledu není žádný génius.

Vyletí-li ruka k nosu, je zde podezření na lež - tam se dotkneme či poškrábeme nejčastěji tehdy, chceme-li zatloukat a zase zatloukat. Ten, kdo si tře nos, už - možná - fabuluje nějakou vlastní zcela vymyšlenou verzi. Vzpomínáte, jak nám maminky sahaly na nos, aby zjistily, jestli mluvíme pravdu? Nos opravdu z nějakých tajemných důvodů souvisí se lží. Pro zajímavost - když Bill Clinton poprvé vypovídal v případu Levinská a lhal, jako když tiskne, prý si sáhl na nos šestadvacetkrát!

Jde-li gesto k ústům a více či méně je zakryje, převažuje snaha mlčet, neodpovědět. Je to přesně to, co gesto ukazuje: drž hubu!, anebo jemněji: pšššš! Děláme ho ve dvou různých případech: buď když se rozhodneme něco neříct, jindy i v opačném gardu. Když jsme už něco nevhodného řekli, chytneme se pak za pusu, jako bychom chtěli uletěvší slova vrátit tam, odkud vzešla. Bohužel je pozdě, ale tělo demonstruje snahu vzít ten nežádoucí výrok zpět. Ale pozor, existují lidé, kteří s námi jsou schopni mluvit hodinu a pořád si zakrývat ústa. Má-li někdo v osobním repertoáru tento zlozvyk, ať se ho raději rychle odnaučí. Při rozmluvě to nikdy nevidíme rádi. Není snadné navázat upřímný kontakt s někým, kdo se tomu viditelně brání - prsty přes rty působí jako ozbrojení strážci u brány.

Pohyb ruky k bradě spíš vyjadřuje rozpaky a získávání času.

Nahrávám...
Nahrávám...