Dotek má - podobně jako úsměv - velkou léčivou sílu.
Uklidňuje, utišuje, podporuje. Pokud si totéž dopřejeme sami sobě, hovoříme o
autokontaktech. Co na nás prozrazují?
Mezi takřka nespočetným množstvím gest, která vytvořily věky a
kultury, etnika a rasy, mají speciální místo autokontakty. Míní se tím
neuvědomělý, většinou velmi rychlý dotek vlastního těla v odpověď na nějakou
znepokojivou či trapnou situaci, na leknutí a ztrátu jistoty.
V šedesátých letech provedli ve Velké Británii experiment s
takzvanou šokující otázkou. Lidé, kteří neměli ani tušení, že se právě stali
pokusnými osobami, dostali řadu věcných dotazů: jméno, datum narození, bydliště
- prostě neškodné informace, které zodpovídávali na úřadech běžně. A náhle
zdánlivý úředník položil velmi intimní otázku, která se týkala jejich sexuální
orientace. Pro úzkoprsé konzervativní Brity tehdejších let to musel být
opravdový šok. 98 % z nich se bezprostředně po otázce dotklo svého těla, tedy
dopustilo se autokontaktu.
Tato okamžitá, vůlí nekontrolovaná reakce na leknutí je víc než
obvyklá. Dotek konejší. Chceme-li uklidnit někoho vylekaného či
zoufalého, dotkneme se ho. Podle míry naší důvěrnosti ho buď poplácáme,
pohladíme, obejmeme či vezmeme za ruku. Ale jsme-li ve stresu my sami a zrovna
není k dispozici nikdo, kdy by nám poskytl toto chlácholení, poskytneme si ho
sami. Nejčastěji je to dominantní ruka, která rychle vyletí a někde na těle si
najde místo k přistání, méně často jsou to ruce obě. Autokontakt je velmi
zjevná známka ztráty jistoty.
Teď se ptejme, kam toto gesto zamíří a co to znamená. Ale
mějme zároveň na paměti, že všechny tyto interpretace jsou většinové - to jest
prosazují se nejčastěji - ale Vaše individuální zvyky mohou být zcela
odlišné.
Vyletí-li ruka k čelu nebo k vlasům, převažuje snaha
zpracovat problém intelektuálně, zapojit do práce především rozum. Gesto jako
by řeklo: „Moment moment, tohle si musím dobře rozmyslet!“ Však si povšimněme,
jak i jiná gesta v souvislosti s intelektem míří k čelu. Tam se ťukneme, když
dostaneme nápad, tam se pleskneme, když chceme říci: „To jsem ale truhlík!“ Tam
se mneme ve snaze vyluštit rébus a tam si klepáme, když chceme naznačit, že ten
pán v dohledu není žádný génius.
Vyletí-li ruka k nosu, je zde podezření na lež - tam se
dotkneme či poškrábeme nejčastěji tehdy, chceme-li zatloukat a zase zatloukat.
Ten, kdo si tře nos, už - možná - fabuluje nějakou vlastní zcela vymyšlenou
verzi. Vzpomínáte, jak nám maminky sahaly na nos, aby zjistily, jestli mluvíme
pravdu? Nos opravdu z nějakých tajemných důvodů souvisí se lží. Pro zajímavost
- když Bill Clinton poprvé vypovídal v případu Levinská a lhal, jako když
tiskne, prý si sáhl na nos šestadvacetkrát!
Jde-li gesto k ústům a více či méně je zakryje, převažuje
snaha mlčet, neodpovědět. Je to přesně to, co gesto ukazuje: drž hubu!, anebo
jemněji: pšššš! Děláme ho ve dvou různých případech: buď když se rozhodneme
něco neříct, jindy i v opačném gardu. Když jsme už něco nevhodného řekli,
chytneme se pak za pusu, jako bychom chtěli uletěvší slova vrátit tam, odkud
vzešla. Bohužel je pozdě, ale tělo demonstruje snahu vzít ten nežádoucí výrok
zpět. Ale pozor, existují lidé, kteří s námi jsou schopni mluvit hodinu a pořád
si zakrývat ústa. Má-li někdo v osobním repertoáru tento zlozvyk, ať se ho
raději rychle odnaučí. Při rozmluvě to nikdy nevidíme rádi. Není snadné navázat
upřímný kontakt s někým, kdo se tomu viditelně brání - prsty přes rty působí
jako ozbrojení strážci u brány.
Pohyb ruky k bradě spíš vyjadřuje rozpaky a získávání času.
…
