Rozdíl mezi tím, když o sobě občas prohlásíme, že se cítíme jako vyhořelá svíčka, a tím, když se osobně seznámíme se syndromem vyhoření, je stejný jako sledovat v televizi epizodu ze zubařské ordinace nebo se skutečně ocitnout na zubařském křesle.
RŮŽOVÁ, ŠEDÁ, ČERNÁ
Možná jste to u sebe pozorovali také. Některé dny se v práci cítíte jako hvězda. Vše Vám jde lehce od ruky, do čeho se pustíte, je korunováno úspěchem a Vy máte pocit, že jste na správném místě. Svět je v pořádku a zbarvený do růžova. Poté světlé tóny vystřídají šedavé a optimistickou náladu lehká rozmrzelost. Není to prostě ono. Občas se sice něco zadaří, ale daleko častěji pokazí, a abyste dodrželi termín, musíte zatnout zuby a zmobilizovat záložní síly. Občas nastoupí na scénu černé dny, kdy si připadáte jako vymačkaný citron. Máte pocit, že ještě jedna drobnost – a dočista Vás to umoří. Slovo práce byste ve slovníku nahradili pojmem otročina a nesmyslná dřina. Sebemenší úkol naroste do podoby Mount Everestu, a co Vám dříve zabralo pár minut, na to potřebujete nyní celý den.
Naštěstí víte, že tento stav netrvá dlouho a že po něm zase přijdou barevnější zítřky. Podívejte se však na případ, kdy se optimistická očekávání nesplní.
IDEÁLY VERSUS PRACOVNÍ REALITA
Odborníci v této souvislosti mluví o vyhoření, o syndromu burn-out. Poprvé jej popsal Herbert J. Freudenberger, psycholog a terapeut, který se s ním seznámil osobně. Ano, není nad to udělat vlastní zkušenost. Dobře míněné rady okolí, které si znepokojivých signálů všimne podstatně dříve než dotyčný, jsou totiž obvykle přecházeny letmým mávnutím ruky a odháněny jako dotírající komár.
Název syndromu upomíná na anglické slovo to burn, hořet. Jsou to právě lidé zapálení a nadšení, se značnou dávkou idealismu, citlivosti a zájmem o věc, kteří se stávají jeho obětí. Dá se říci, že osoby, které si nekladou příliš velké profesní cíle a smysl života vidí spíš v osobním životě či koníčcích, jsou proti němu do značné míry imunní.
Syndrom burn-out byl nejprve rozpoznán v prostředí pomáhajících profesí. Právě tam bývá citelný rozpor mezi profesní realitou a profesními ideály. Lidé jsou nadšení a zasazují se o druhé – o to více je pro ně frustrující, když nesklízejí vděk a uznání. Ovšem nezůstalo jen u lékařů, terapeutů, záchranářů a sociálních pracovníků, tedy profesí majících v popisu práce častý kontakt s lidmi. Naopak, všude tam, kde panují vysoké pracovní standardy, důraz na výkonnost podávanou bez úlevy, na absolutní bezchybnost a neomezenou flexibilitu, se burn-out zabydlel. A tomuto popisu odpovídá pěkná řádka moderních pracovišť.
PRVNÍ PŘÍZNAKY
Zpravidla nás na pravý stav věci upozorňují tělesné a psychické příznaky – bolest hlavy, nechutenství, nepřiměřené emoční reakce, nemístná sebekritika, strach, že nezvládneme věci, které nám šly dříve snadno. Objeví se spásný nápad, že týden volna to spraví. Pokud zatížení již přesáhlo určitou mez, tak nespraví, po návratu na pracoviště se příznaky ozvou znovu.
Protože prevence je vždycky levnější a efektivnější než následná likvidace škod, podívejme se na možné příčiny, které k tomuto neblahému stavu vedou. Je dobré, aby je v rámci péče o své zdraví uměli zaměstnanci rozpoznat a včas na ně adekvátně zareagovat. A není na škodu, aby se s nimi seznámili personalisté a manažeři a udělali si malou rekapitulaci toho, zda podmínky v jejich firmě nevycházejí tomuto modernímu fenoménu vstříc. Koneckonců jsou to právě oni, kteří mohou přehodit výhybku.
STOKRÁT NIC, KTERÉ UMOŘILO ZAMĚSTNANCE
Nic nevyhoří najednou, ani svíčka, ani nadšený zaměstnanec. Celý proces ovšem postupuje rychleji, pokud se svíčka zapálí z obou konců, tedy pokud se k vnitřním příčinám přidá i nemocný firemní systém.
Být perfektní
Vnitřní kritik, perfekcionista, který vše přezkoumává, kontroluje a hodnotí – někdo se s tímto pokušitelem sotva kdy potká a jiného doprovází každý den. Zlozvěstný a kárající vnitřní hlas, který na všem najde pověstný chlup a nutí dotyčného zvládnout vše na 150 %, i když pětadevadesát procent by stačilo. Postará se tak spolehlivě o enormní vnitřní tlak. Stále je totiž co zlepšovat – a právě tato myšlenka ničí pocit uspokojení a radosti z práce.
Ovšem na vině není jen osobnostní struktura dotyčného a návyky, které získal v dětství. Velký podíl má právními normami a společenskými zvyklostmi vytvořené prostředí, které podporuje stále hledání viníka. A tak pátráme, co můžeme svému počínání vytknout. Projdeme pravidelným hodnocením, nebo jsme něco zanedbali? Počínáme si právně bezchybně? Není náš postup napadnutelný? Neudělali jsme, proboha, chybu? Výsledkem je, že se soustředíme ne na činnost samotnou, ale na omyly, které by mohly vzniknout, a tresty, které by poté následovaly. Co může být více frustrující?
Nevhodná role
Vynikající herci zahrají dobře jakoukoliv roli, nicméně zapamatujeme si je nejlépe v těch, které s nimi…
