V dnešní době rozmachu informačních technologií přibývá pracovišť, kde dochází k alespoň částečnému využití nových technologií. Zaměstnavatelé vybavují zaměstnance například služebními počítači, firemními e-mailovými schránkami nebo mobilními telefony. Ruku v ruce se snahou usnadnit zaměstnancům práci, urychlit firemní komunikaci a technologicky nezaostávat za konkurencí jde i obava zaměstnavatelů o takto svěřený majetek do rukou zaměstnanců a o to, zda jej nevyužívají k soukromým či jiným neschváleným účelům. Zaměstnavatelé pak přistupují ke kontrolám zaměstnanců a k různým opatřením na pracovišti s cílem chránit svůj majetek před poškozením nebo odcizením a zároveň získat případně důkaz o tom, která konkrétní osoba škodu způsobila. Jako jeden z dostupných prostředků k dosažení tohoto cíle se jeví instalace kamerového systému na pracovišti. Kromě ochrany majetku mohou kamery upozornit zaměstnavatele i na přítomnost cizích osob, na to, zda zaměstnanci důsledně využívají pracovní dobu k plnění pracovních úkolů apod. Přes překotný rozvoj kamer a sledování v poslední době by si však měl zaměstnavatel uvědomit, že sledování zaměstnanců kamerovým systémem představuje zároveň citelný zásah do jejich práva na soukromí.
Při zavedení kamerového systému na pracovišti a jeho provozování je třeba dodržet hned několik zákonů. Nejobecněji zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mimo jiné uvádí, že nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Nicméně svolení k zásahu do soukromí jiného není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.
Uvedený pojem soukromí je nutné chápat v širším smyslu než jen obydlí. V souladu s názorem Evropského soudu pro lidská práva jsou totiž zaměstnanci v prostoru kanceláří zaměstnavatele oprávněni očekávat určitou míru soukromí, neboť právě na pracovišti má většina lidí největší možnost navazovat vztahy se svým okolím. Proto je třeba právo na respektování soukromého života vztáhnout i na prostory pracoviště a je třeba chránit a respektovat soukromí zaměstnance při výkonu práce.
Konkrétnější pravidlo ohledně narušování soukromí zaměstnanců pak obsahuje přímo zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis uvádí hned několik pravidel, která mají vůči úpravě v občanském zákoníku přednost. Předně zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování tohoto zákazu je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat.
Na druhou stranu zaměstnavatel nesmí bez vážného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Jen v případě, že je u zaměstnavatele dán závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, který odůvodňuje zavedení kontrolních mechanismů, je zaměstnavatel povinen přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a způsobech jejího provádění.
ZÁKON O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ
Další pravidla obsahuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis stanoví podmínky, za kterých je zpracovávání osobních údajů třetích osob přípustné. Jako nejdůležitější se jeví generální pravidlo, podle kterého je možné zpracovávat údaje třetích osob pouze s jejich souhlasem.
Z uvedeného pravidla existuje několik výjimek. Pro potřeby tohoto článku je vhodné zmínit, že souhlasu osoby se zpracováním jejích údajů není třeba, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů toho, kdo tyto údaje pořizuje a zpracovává, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem osoby, jejíž údaje jsou zpracovávány, na ochranu jejího soukromého a osobního života. Navíc ten, kdo osobní údaje jiných zpracovává, má povinnost registrovat se u Úřadu na ochranu osobních údajů.
PŘED POŘÍZENÍM KAMEROVÉHO SYSTÉMU
Ještě před tím, než se zaměstnavatel rozhodne pro kamerový systém, měl by si odpovědět na otázku, zda sledovaného cíle nelze dosáhnout jinak a zda neexistuje šetrnější opatření, které by dostačovalo zaměstnavatelovým potřebám. K použití kamerového systému jako prostředku sledování zaměstnanců se totiž vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který uvedl, že " ... k instalaci kamerových systémů, s ohledem na jejich povahu a zásah do osobní integrity osob, je možné přistoupit až tehdy, pokud už veškeré méně invazivní prostředky selhaly anebo by nebyly schopny naplnit vytyčený účel, který je sledován. Je zcela nepochybné, že kamerový systém ve srovnání s jinými prostředky (např. personálními a mechanickými), které mohou dosáhnout naplnění účelů žadatelem sledovaných, zasahuje základní lidská práva, a to právo na soukromí a na soukromý rodinný život [...], a tudíž i do lidské důstojnosti, z které tato práva vyplývají".
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel by měl mít relevantní důvod, proč jím sledovaných cílů nelze dosáhnout jinak a proč je nutný právě kamerový systém.
Kterými pravidly je třeba se řídit, bude v zásadě záležet přímo na formě kamerového systému. Pokud se bude jednat o kamerový systém bez záznamu, který nebude shromažďovat a ukládat žádné informace na pevný disk apod., nejedná se v takovém případě v souladu s názorem Úřadu na ochranu osobních údajů (Stanoviskem 1/2006 a Metodikou k provozování kamerových systémů) o zpracovávání osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, protože postrádá některé jeho charakteristické rysy, jako je shromažďování, ukládání nebo vyhledávání osobních údajů. Na takový kamerový systém se nevztahuje ani oznamovací povinnost vůči Úřadu na ochranu osobních údajů.
I kamerový systém on-line však musí respektovat právo monitorovaných osob na soukromí a ochranu osobnosti (viz obecná úprava v občanském zákoníku). Proto se obecně doporučuje, aby osoby pohybující se v monitorovaném prostoru byly na přítomnost kamerového systému upozorněny např. viditelnou cedulí s informací o snímání prostor.
Z uvedeného však nelze usuzovat, že tuto formu kamerového systému lze bez dalšího na pracovišti skutečně zavést. I když on-line kamerový systém nepodléhá regulaci zákona o ochraně osobních údajů, stále je třeba dodržet speciální ustanovení zákoníků práce o zákazu kontroly zaměstnanců bez vážného důvodu spočívajícího v zaměstnavatelem vykonávané činnosti. Pokud tento vážný důvod u zaměstnavatele neexistuje, nemůže na pracovišti instalovat kamerový systém, a to bez ohledu na fakt, zda kamery pořizují záznam, či nikoliv.
Závažný důvod spočívající v zaměstnavatelem vykonávané činnosti nelze nahradit ani odkazem na generální pravidlo zákona o ochraně osobních údajů, tedy případným souhlasem zaměstnance. Zvláštní ustanovení zákoníku práce je totiž svou povahou takové, že se od něj nelze odchýlit, a to ani dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zaměstnanec tedy nemůže platně souhlasit se svým sledováním na pracovišti.
KAMEROVÝ SYSTÉM SE ZÁZNAMEM
Provozování této formy systému je považováno za zpracování osobních údajů, pokud je…
