ZASTUPOVÁNÍ ZAMĚSTNANCE-ČLENA ODBORŮ ODBOROVOU ORGANIZACÍ
Kdyby to tak skutečně bylo... Dle ustanovení § 13 NOZ může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně "očekávat, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky". Aby soudní judikatura na různých stupních řízení byla opravdu jednotná, objeví se občas sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, a to i v pracovněprávních věcech. Naposledy to bylo ve věci zastupování zaměstnance-člena odborů přímo odborovou organizací.
Proč právě tato otázka? Nejvyšší soud totiž zjistil, že nižší soudy vykládají rozdílně otázku, zda zástupcem účastníka řízení může být jen taková odborová organizace, jejímž úkolem je "hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců, kteří jsou jejími členy, a zastupovat je v kolektivním vyjednávání", a zda přichází vůbec v úvahu postup soudu, kterým nepřipustí zastoupení účastníka řízení odborovou organizací, má-li za to, že tento zástupce není "odborovou organizací podle uvedených kritérií".
Při formulování svého závěru vyšlo kolegium Nejvyššího soudu ze samotné podstaty odborové organizace. Vyslovilo názor, že dle stávající právní úpravy (české i mezinárodní) má každý právo zakládat "bez předchozího schválení" na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim (stát se jejich členem), přičemž výkon tohoto práva nesmí být omezován (s výjimkou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných), že odborové organizace vznikají nezávisle na státu, že mají právo vypracovávat své stanovy a pravidla, zcela svobodně volit své zástupce, organizovat svoji správu a formulovat svůj program, přičemž veřejné orgány se musejí zdržet jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání, a konečně že odborové organizace nepodléhají rozpuštění nebo pozastavení činnosti administrativní cestou. Zmíněná hlediska je dle mínění Nejvyššího soudu třeba uplatnit také při řešení procesněprávní otázky, jaké jsou předpoklady k tomu, aby odborová organizace mohla v občanském soudním řízení zastupovat účastníka, který je jejím členem.
Není a ani nemůže být tedy vyloučeno, aby odborová organizace jako sdružení osob zapsané do spolkového rejstříku zastupovala na základě plné moci svého člena v soudním řízení a soud při zkoumání podmínek pro výkon této její zástupčí činnosti nesmí (není oprávněn) posuzovat ani to, jaké jsou skutečné zájmy sdružení, ani okolnost, jaká naplňuje kritéria činnosti odborových organizací. Takové zkoumání jejího právního postavení nebo vyšetřování jí vykonávaných činností by totiž představovalo nepřípustné zásahy do právního postavení odborových organizací, upraveného, zaručeného a garantovaného mezinárodními smlouvami a právním řádem České republiky. Obdobně to platí pro zastupování účastníka řízení pobočnou organizací odborové organizace.
Dvě výjimky z výše uvedeného ale přeci jen existují. Jde o spory týkající se vztahů mezi podnikateli vyplývající z podnikatelské činnosti a spory ve fázi dovolacího řízení, u něhož je předepsáno povinné zastoupení advokátem nebo notářem. Zde se účastník řízení odborovou organizací nechat zastoupit nemůže.
(stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 202/2013)
VÝŠE POKUTY ZA PORUŠOVÁNÍ PRACOVNĚPRÁVNÍCH PŘEDPISŮ
V roce 2009 pokuta ve výši 30 000 Kč za porušení povinnosti poskytnout zaměstnanci dle ustanovení § 92 ZP nepřetržitý odpočinek v týdnu v délce alespoň 35 hodin. Porušení shledáno ve vztahu ke třem zaměstnancům a ve třech po sobě jdoucích obdobích. Následující rok další…
