Nález 112/2009 SbNU, sv. 53, K povinnosti soudů ve správním soudnictví přihlédnout k prekluzi práva státu na vyměření daně

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 53, nález č. 112

I. ÚS 1419/07

K povinnosti soudů ve správním soudnictví přihlédnout k prekluzi práva státu na vyměření daně

Nejvyšší správní soud (dále též jen „NSS“) se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku mj. odmítl zabývat námitkou obsaženou ve stěžovatelčině podání ze dne 24. 11. 2006 („doplnění kasační stížnosti“) týkající se mimo jiné běhu prekluzivní lhůty pro vyměření nebo doměření daně, neboť „pro konstrukci stížních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s.“. Stěžovatelka tedy měla námitku překročení prekluzivní lhůty pro doměření daně uplatnit již v žalobě; neučinila-li tak, nemůže ji použít až v řízení o kasační stížnosti. Ač se o tom NSS v napadeném rozhodnutí výslovně nezmiňuje, je zřejmé, že předestřený právní názor vychází z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, publikovaného pod č. 1542/2008 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí se NSS zabýval mj. otázkou, zda vyměření daňové povinnosti po uplynutí lhůty uvedené v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSDP“) je rozhodnutím nicotným nebo pouze nezákonným a zda je povinností soudu přihlížet k prekluzi práva na vyměření daně z úřední povinnosti. Rozšířený senát dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž je po uplynutí lhůty uvedené v § 47 ZSDP doměřena daň, je pouze nezákonné a že k zániku práva vyměřit nebo doměřit daň soud přihlédne pouze k námitce účastníka. Řízení ve správním soudnictví je totiž založeno na dispoziční zásadě, vyjádřené mj. v § 75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů; jedinou výjimkou je nicotnost, avšak vyměření nebo doměření daně po uplynutí lhůty uvedené v § 47 ZSDP není natolik intenzivní a zřejmou vadou rozhodnutí, aby způsobila jeho nicotnost. Takové rozhodnutí nelze podřadit ani pod § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. se závěrem, že je soud má přezkoumat i bez žalobního bodu. Nezákonnost rozhodnutí lze zkoumat jenom k námitce; námitku, že daň byla vyměřena nebo doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 ZSDP, je třeba uplatnit ve stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Jinak je v přezkumném řízení před správními soudy třeba ctít dispoziční zásadu, z níž s. ř. s. připouští výjimku pouze u nicotnosti rozhodnutí.

Ústavní soud proto uvádí, že větu první § 75 odst. 2 s. ř. s. tak nelze interpretovat doslovně, ale restriktivně. Vázanost soudního přezkumu na žalobní body je zásadně správná, avšak nelze ji absolutizovat. Sám Nejvyšší správní soud i bez výslovné zákonné opory svou judikaturou učinil celou řadu výjimek z tohoto pravidla (jejichž rozsah je po pravdě poněkud větší, než připouští odůvodnění rozšířeného senátu) a nelze proti tomu nic namítat. Uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a konečně se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana skutečných subjektivních veřejných práv; v…