dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 215/2005 SbNU, sv. 39, K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 39, nález č. 215

IV. ÚS 216/04

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu

Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které poskytují i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Tento důvod, podřazený pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je však Nejvyšším soudem velmi restriktivně interpretován , jak Ústavní soud ukázal v řadě svých nálezů. V důsledku této praxe pak nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Tím nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Dosavadní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Tento postup Nejvyššího soudu staví toto stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného- ze dne 28. listopadu 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/04 ve věci ústavní stížnosti M. H. a M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 8 T 124/2001-1116 ze dne 30. 12. 2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 43/03 ze dne 17. 6. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004, jimiž byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu ve stadiu pokusu.

Výrok

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že byli rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 8 T 124/2001-1116 ze dne 30. 12. 2002 uznáni vinnými ze spáchání trestného činu přípravy podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen „tr. z.“) a prvnímu stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti obchodu s motorovými vozidly na dobu tří roků, druhému

Nahrávám...
Nahrávám...