Nález 54/2007 SbNU, sv.44, K aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečeníK závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 44, nález č. 54

Pl. ÚS 4/06

K aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu

Účelem ustanovení § 17 odst. 1 soudního řádu správního je toliko překážet případné nejednotě v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, nikoli sloužit coby zvláštní instrument, jímž by (teprve!) mohl být uplatněn princip vázanosti tohoto soudu nálezem soudu Ústavního [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)] v situaci, kdy rozhodující senát má (vzhledem k této vázanosti) rozhodnout na základě odlišného právního názoru, než který byl dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu aplikován.

Není udržitelné, domníval-li se Nejvyšší správní soud [se zřetelem k učiněnému odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 21/04 (nepublikováno)], že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].

Jelikož svévolné dispozice s obsazením soudu jsou rovněž pod ochranou Ústavního soudu, a to v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je zde zakotven první důvod ústavněprávní kritiky, který nemůže být přehlédnut.

Jestliže v předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) vytkl Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu též, že ignoroval právní názory vyjádřené v nálezu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02 (N 80/30 SbNU 245), a tím „porušil … maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby“, pak při rozhodování následném byl Nejvyšší správní soud vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby „všeobecnou“, nýbrž jakožto „konkrétní“, založenou přímo ve věci posuzované, jež je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci.

Poněvadž obdobnému požadavku, vycházejícímu z čl. 89 odst. 2 Ústavy, je vystaven i Ústavní soud sám (nález sp. zn. III. ÚS 425/97), nemůže jít o znovuotevření otázek posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu.

Nález

pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 20. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ve věci ústavní stížnosti A. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost ve věci žádosti o přiznání „vyrovnávacího přídavku“ v rámci sociálního zabezpečení.