Podle
§ 88 zákoníku práce je zaměstnavatel
povinen poskytnout zaměstnanci přestávku na jídlo a oddech nejdéle po 6
hodinách nepřetržité práce (mladistvému nejpozději po 4,5 hodinách) v
trvání minimálně 30 minut. Začíná-li tedy pracovní doba např. v 6 hodin, musí
být přestávka v práci poskytnuta nejpozději ve 12.00 hod. Pokud zaměstnavatel
zároveň zajišťuje zaměstnancům obědy formou závodního stravování, může
pochopitelně začít jejich vydávání již dříve (např. od 11.00 hod.), aby se
mohli v jídelně vystřídat. Tomu pak bude přizpůsoben i začátek čerpání pracovní
přestávky. Doba přestávky může být rozdělena; alespoň jedna její část však musí
podle zákona trvat nejméně 15 minut, ostatní mohou být kratší. V případě
delší směny nebo bezprostředně navazující práce přesčas je třeba po dalším
výkonu práce, maximálně po 6 hodinách, poskytnout druhou přestávku v práci
minimálně opět v délce 30 minut. Přestávky na jídlo a oddech se do pracovní
doby nezapočítávají
a nenáleží tedy za ně mzda ani náhrada mzdy.
Jestliže zaměstnanec vykonává práci, která nemůže být
přerušena, musí mu být i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna alespoň
přiměřená doba na oddech a jídlo. Tato doba, jejíž délka není zákonem
přesněji specifikována, se pak do pracovní doby započítává. Jde např. o
případy, kdy je zaměstnanec na pracovišti sám a nemá jej kdo vystřídat
(recepční, vrátný, strážný dispečer, zdravotní sestra, která je v průběhu noční
směny na oddělení sama) nebo je na pracovišti v příslušné pracovní době jediný,
kdo má příslušnou kvalifikaci (např. chemik s topičskými zkouškami, který řídí
spalovnu). Pracovní směna těchto zaměstnanců tak neobsahuje přestávku v práci.
Zákon v tomto případě ani nestanoví, do kdy nejpozději od začátku výkonu práce
musí být přiměřená doba na oddech a jídlo poskytnuta. Přiměřenou dobu na oddech
a jídlo nelze využívat u mladistvých zaměstnanců (tj. zaměstnanců do 18 let
věku), kteří mají vždy nárok na pracovní přestávku.
V praxi se však můžeme setkat se situacemi, kdy
zaměstnavatel přestávku na jídlo a oddech a přiměřenou dobu pro oddech a jídlo
nerozlišuje, což má pak závažné dopady z hlediska mzdových nároků
zaměstnance. Vyskytl se případ, který se stal předmětem soudního sporu, v
němž právě ztotožnění uvedených dvou dob hrálo významnou úlohu.
Zaměstnanec byl pracovně zařazen jako obsluha spalovny
s povinnou topičskou zkouškou 3. třídy přiznanou dozorčím orgánem. Tato práce
vyžaduje nepřetržitou činnost, která nemůže být přerušena, protože podle
příslušné normy pro provoz kotlů jsou topiči povinni nevzdalovat se od
obsluhovaného zařízení (možné je pouze krátkodobé vzdálení do 5 minut).
Zaměstnanec, který vykonával práci ve dvanáctihodinových směnách, tak po celou
pracovní dobu nebyl nikým vystřídán, protože nikdo z přítomných zaměstnanců
neměl potřebnou kvalifikaci pro tuto práci, nebyly mu poskytovány pracovní
přestávky, pouze nepravidelně čerpal přiměřenou dobu na oddech a jídlo.
Zaměstnavatel mu však započítával pouze 11 hodin za jednu směnu s odůvodněním,
že plných dvanáct hodin soustavně nepracuje, protože má možnost si na
pracovišti chvíli oddechnout a najíst se, i když není možné, aby v přesně
stanovenou dobu nastoupil přestávku v práci a předal pracoviště jiné oprávněné
osobě.
S tímto názorem zaměstnavatele však zaměstnanec
nesouhlasil a vzhledem k tomu, že mu bylo z…
