Pět klíčů k řešení konfliktů v pracovních vztazích

Způsob, jakým vidíme konflikty, je jednou z našich největších pastí, protože se snažíme najít ospravedlnění své pozice a hrajeme hru na „hodné“ a „špatné“. Jsme opravdu vždy my ti čestní a druzí darebáci, nebo je to někdy naopak?

Vzpomínám, jak jsem se před lety v noci kolem třetí hodiny ranní budil, hádal se v duchu se svým šéfem a nemohl pak usnout. Druhý den jsem byl v práci nevyspalý a unavený, ale šéfovi jsem nic neřekl. Zažili jste také podobné „noční souboje“? Nebo jste naopak typy, které při náznaku rozporu okamžitě vyletí a pak je jim to líto (a také pak třeba nemohou kvůli tomu v noci spát)?

Jak je vidět, pracovní konflikt „nedodržuje hranice“, přelévá se z pracovního prostředí do soukromého života a vede k tomu, že jsme podráždění a unavení, hádáme se s blízkými apod. Konflikty nám berou energii a otravují nám život - přitom v moudrých knížkách se můžete dočíst, že jsou nevyhnutelné a vlastně zdraví prospěšné.

Čím to je, že se naše zkušenost od moudrých knih tolik liší? Jedním důvodem je to, že i když nám konflikt může být prospěšný a pomáhá nám růst, stojí nás hodně úsilí a nervů. Vzpomínám si na jednu vedoucí manažerku, která se asi dva měsíce trápila a užírala podmínkami a problémy ve vztazích s ostatními manažery, které jí znemožňovaly pracovat. Netroufala si však nic říci, protože se bála, že ji vyhodí a nebude mít kam jít. Když se konečně ze zoufalství rozhodla, že už je jí všechno jedno a nemůže dál, domluvila si schůzku s generálním ředitelem a tam si s ním otevřeně o všech problémech promluvila. Výsledný efekt byl, že postupně došlo ke zlepšení jejích pracovních podmínek. Ne vždycky je výsledek takto optimistický, často podobné otevřené rozhovory skutečně končí odchodem. Důležité je, že při pohledu zpět na tyto rozhodující situace je většina lidí ráda, že se k tomuto kroku odhodlala, i když jim to třeba dočasně přineslo potíže.

Druhým, ještě častějším důvodem je to, že konflikty, které se nám podařilo úspěšně vyřešit, nás už netrápí a v podstatě na ně zapomínáme. Ty, které se nám připomínají, patří mezi ty nedořešené a často i neřešitelné, které nás dlouhodobě trápí a sužují. Jsme mistři v tom, jak si je připomínat, neustále si je prohánět hlavou a přesvědčovat se, že my máme pravdu a ne ten druhý, že my jsme ti čestní a ti druzí jsou darebáci atd. Způsob, jakým konflikty vidíme, je jednou z našich největších pastí, protože se snažíme najít ospravedlnění své pozice a hrajeme hru na „hodné“ a „špatné“. Pak se pochopitelně snažíme spíše vyhrát než konflikt skutečně vyřešit. Jenže tím, že vyhraji bitvu, nic nevyřeším. A tak nevyhraje ani šéf, který seřve své podřízené a dá jim tak najevo, že jsou neschopné nuly, ani podřízení, kteří pak naschvál vyrábějí problémy, jež mají za úkol dostat šéfa do kolen nebo mu aspoň znepříjemnit život.

Žít v permanentních konfliktech většinu lidí nebaví - i když pozor na to, někteří takoví skutečně jsou. Někteří šéfové schválně občas vyvolávají dusno, aby utužili atmosféru a zvedli výkon svých podřízených, a někteří se v tom permanentně vyžívají. Najdou uplatnění zejména v malých městech, kde je nedostatek pracovních příležitostí a lidé se bojí přijít o místo. Takové typy pak pochopitelně nestojí o konstruktivní řešení problémů, jejich hlavním cílem je dávat najevo svou moc a svým způsobem si vychutnávat bezmoc druhých. I s takovým typem šéfů lze vyjít, pokud je dokážete nebrat příliš vážně. Ještě za socialismu pracoval podobný typ ředitele v jedné krajské základní škole. Většina učitelek z něj byla na nervy - s výjimkou jednoho učitele, který měl za sebou boje u Dukly. Po této zkušenosti jej žádný nepříjemný ředitel nemohl rozházet.

Často se snažíme spíše vyhrát než konflikt konstruktivně vyřešit.

Pokud přijmeme, že konflikty byly, jsou a budou, můžeme je přijmout jako součást životního otužování a nebrat je tak vážně. To je jeden z možných klíčů jak k nim přistupovat. Jakmile se do konfliktu chytneme a začneme …