dnes je 20.5.2024

Input:

Pozitivní a negativní stránky moci v managementu

1.6.2006, Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 9 minut

Žádné společenství by nefungovalo, kdyby si v něm byli všichni rovni. Moc a její uplatňování k našemu životu neodmyslitelně patří. Jak s ní nakládáme? Proč o ni usilujeme, či se jí ochotně vzdáváme? Na to jsme se zeptali Doc. PhDr. Evy Bedrnové, CSc.

Moc láká, ale také zavazuje. Mám pocit, že se na to se často zapomíná.

Zatímco většina lidí objektivně či subjektivně potřebuje, aby je někdo formoval či aspoň usměrňoval a ovlivňoval, odměňoval a trestal, někteří jiní jsou naopak povoláni takto činit. Nejpřirozeněji je moc spjata s řízením. A to zase s hospodářskou sférou společnosti. S řízením a manažerskými pozicemi se ale běžně setkáváme i v dalších oblastech života - v kultuře, zdravotnictví, školství, sportu apod. Všude se lidé, kteří zde působí, dělí na řízené a na ty, kteří je řídí.

Zralý člověk má především moc nad „sebou samým“.

Na mocenských pozicích přitom lidé shledávají jako velmi lákavé zejména možnosti ve větší míře ovlivňovat dění. Na druhé straně s nimi však bývá spojena i mnohem vyšší míra odpovědnosti (za věci a druhé lidi), než je tomu v pozicích jiných. To si však mocensky orientovaní lidé uvědomují či připouštějí mnohem méně.

Ovšem manažerská moc není jediným typem, se kterým se můžeme ve firmách setkat. Stejnou silou mohou disponovat i nepostradatelní odborníci, ne?

Dnes je již dobře známo, že moc mají i mnozí lidé působící v pozicích specialistů, kteří na vysoké úrovni ovládají určité obory. To se týká například lékařů, ale také pracovníků z oblasti IT, controllingu a řady dalších odborníků působících v hospodářské praxi, ale i v dalších oblastech života společnosti, v náročných profesích. Ve značné míře ji ale také mají úředníci, podílející se na státní či místní správě. Zpravidla býváme nuceni tyto expertní či organizační mocí disponující subjekty beze zbytku akceptovat, protože dané problematice zdaleka tak dobře nerozumíme, neznáme příslušné zákonitosti, zákony či pravidla. Jsme proto, přeneseně řečeno, v jejich rukou. Leckdy však díky tomu býváme vystaveni i do určitého „ofsajdu“, zvláště pokud tyto subjekty nedisponují stejně vysoce rozvinutými morálními vlastnostmi, zaručujícími, že své odborné a organizační předpoklady nějak nezneužijí.

Problémem v tomto směru může být i to, že represivněji laděná výchova u nás v mnoha lidech vyvolává přílišné akceptování autorit a podřizování se i lidem, kteří ve skutečnosti autoritami nejsou, i když se nějakou náhodou dostali do mocenského postavení. Taková moc bez výhrad akceptující většina si pak sama nahrává na to, že je svým způsobem bezmocná v rukou člověka neschopného či jedince bez jakýchkoli skrupulí. Je tomu tak i proto, že lidé se jen těžko a neradi mění. Bývá pro ně snadnější se prostě podřídit. Přispívá k tomu navíc i to, že moc bývá prosazována prostřednictvím trvaleji ustanovených a propracovaných mechanismů a procedur, v nichž se řada lidí nevyzná a jiní nemají chuť se jejich důkladnější analýzou nebo dokonce transformací zabývat.

Manažerská pozice může být lákavá pro pocit moci, který svému nositeli dává. Naopak řada zaměstnanců se své moci ráda vzdává ve prospět autority, tedy nadřízeného. Neumožňují tak „uhnízdit se“ takovému manažerovi v jeho postavení? Není to trochu ambivalentní postoj - na jednu stranu toužit po moci, na druhou se vzdát i té, kterou skutečně mám?

Někteří lidé o tom nepřemýšlejí, moc je nezajímá, a tak nechávají jiné, aby určovali jejich práci či život v dané oblasti a daném směru. Naopak jiní po moci od počátku touží a možnosti jejího využití objevují mnohdy již v raném věku, kdy se začínají prosazovat mezi jinými dětmi - mezi sourozenci, ve školce, škole apod. Není přesně známo, proč tomu tak je, hodně přitom zřejmě záleží na specifické kombinaci vrozených a zděděných vlastností s mnohočetnými živelnými i záměrnými sociálními vlivy. A protože si ani sami nositelé tohoto konglomerátu vlivů nebývají vědomi, jen těžko se může vnější (a dodejme, že obvykle jen dočasný) pozorovatel příčiny této skutečnosti dopátrat.

Ale i ti, kdo po moci původně netoužili, někdy shledávají, že se díky tomu dostali do nevýhodného postavení. Obvykle si pak pociťované menší možnosti ovlivňovat jiné dodatečně odreagovávají například tím, že na své šéfy i na další mocenské subjekty nasazují, pomlouvají je, nebo pod vlivem alkoholu při posezení v hospodě dávají hlasitě najevo, že by to určitě dělali lépe. Proto musíme odlišovat touhu po moci a skutečnou způsobilost a ochotu moc převzít. Pochopitelně nejen s jejími výhodami, ale i se závazky plynoucími z ní.

Jaké osoby jsou tedy ke zneužívání moci náchylnější než ti druzí? Nekompenzují si tím své slabosti, které na první pohled nemusí být vidět?

Obvykle bývá zneužívání moci záležitostí méně morálně vyspělých subjektů, mnohdy vysoce inteligentních a leckdy i s dobře rozvinutými sociálními a komunikačními dispozicemi. Ty jednak dokáží to, jak zneužít moc, vymyslet, snadno si vše před sebou ospravedlnit a ještě druhé bez problémů v duchu svých záměrů zmanipulovat. Mají-li navíc k dispozici normativně stanovené represivní postupy či i určitý represivní aparát, lze se jim jen těžko ubránit.

I z toho důvodu, že mnoho lidí není schopno nepříznivý vývoj situace v tomto směru vůbec postřehnout. Ti, kteří to dokáží, nemají zase často stejně rozvinuté intelektové schopnosti a sociální dovednosti, které by jim umožnily s touto situací něco dělat. A není třeba se zvlášť zmiňovat o těch, kteří ve své naivitě skočí po každé návnadě, zejména má-li podobu různých výhod, tučnějších zisků či lepších příležitostí. Ne nadarmo se říká, že všichni lidé se dají koupit, je to jen otázka ceny.

Nejtypičtější a snadno dostupné zázemí pro zneužívání moci tvoří mechanismy mikropolitiky a lobbismu. Jak v malých sociálních útvarech, tak i v těch hodně rozměrných se dominantnější jedinci obvykle prosazují cíleným ovlivňováním lidí (mazáním medu kolem úst), jejich kupováním (obvykle za peníze či prebendy pocházející z firemních či státních prostředků), budováním si pozice nenahraditelnosti (kdo jiný by to dělal nebo uměl), vytvářením si vlivných přátel či šikanováním a mobbingem. To vše bývá zpočátku velmi nenápadné. Teprve chce-li s tím někdo něco udělat, obvykle zjistí, že jde o prorostlé a velmi

Nahrávám...
Nahrávám...